Spolu s PARADISE LOST A MY DYING BRIDE patří ANATHEMA k ostrovnímu trojlístku, který v první polovině 90. let pomáhal formovat a šířit truchlivé poselství do mlhou zahaleného světa prostoupeného vůní tlejícího listí, takřka bez záblesku slunečních paprsků. Charakteristická tíživá atmosféra bolesti a melancholie postupně nabírající na síle a intenzitě v rámci tehdejší tvorby plně vykvetla na přelomovém albu „Silent Enigma“, které z dnešního pohledu tvoří jeden z jasných předělů v dosavadní diskografii této osobité kapely.

In dreamland grandeur
I held mesmerized peace
Innocence breathed again

O předěl se jednalo nejen na postu zpěváka, kdy někdejšího Darrena Whitea nahradil jeden z bratrské dvojice, Vincent Cavanagh, ale zejména po hudební stránce, kdy skrze obhroublé kontury a místy takřka naivně idealistický projev bylo již tehdy možné vysledovat sílící příklon k promyšlenějším a decentnějším hudebním polohám, které ovšem plného rozpuku doznaly teprve na následujících náhrávkách.

Take you now, in my sleep
I want to touch, to sratch you deep

To leave you scared
To see you burn
To leave you scarred
To see you burning

ANATHEMA dala vale striktně a jednoduše riffujícím podlazeným kytarám a plně rozvinula svou osobitou kombinaci psychedelických poloh s niterně bolestivými výpady a letargického rozjímání, které jako by vycházelo přímo z duše všech zúčastněných hudebníků. Těžké ubíjející riffy se takřka neznatelně prolínaly s jemností prodchnutou akustickou kontemplací či podmanivými melodiemi, které nenásilně oplétaly kostry jednotlivých skladeb. Téměř nadpozemsky zasněná lehkost, která jakoby ani nepatřila do tohoto světa, dala spolu s mnohdy dusivou a tíživou atmosférou albu nezaměnitelný punc a jeho podmanivé kouzlo se nevytratilo ani po letech. Ať už se jednalo o křehce akustickou „Alone“, svíravou psychedelii „Nocturnal Emission“ či dvojici hymnických perel „Silent Enigma“ a „Dying Wish“.

Fullfilment lost in a lifetime of regret
Ornate peace would cover me
As I would die now…
For one last wish

ANATHEMA nikdy striktně nepatřila k seskupením, která bezmyšlenkovitě omílají klišé spojená s utrpením a nepostihnutelností lidského bytí a jejich přístup k žánru se vždy vyznačoval přirozeností. Ačkoliv spadá „Silent Enigma“ spíše do období ranné tvorby, již v této fázi bylo lze vysledovat jistou vyzrálost hudebníků, jejichž mladické nadšení a schopnost pro opravdovost citového prožitku vetknula hudbě nezaměnitelný punc melancholie a bezčasého snivého zapomnění směřujícího do věčného klidu Elysejských polí. Dalo by se říci, že „Tiché tajemství“ z dnešního pohledu dokumentuje přerod hudebníků od tepající kytarové přímočarosti k pozdějším promyšlenějším, citově o nic méně vypjatým hudebním celkům. A tak podobně jako PARADISE LOST, také ANATHEMA později opustila striktně doom metalové hájemství a plně zapustila své kořeny v jemnějších a rozjímavějších hudebních polohách. Z jejich tvorby se však ani do dneška nevytratila ona příznačná náladovost a duše, kterou k tíživé zemi poutá pouze bolestivě hmatatelná lidská schránka.