TEETH - The Will of Hate
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud se mě dnes zeptáte, kdo u nás hraje nejlepší thrash metal, budu mít ihned jasno. Ještě před půl rokem bych váhal. Proč? Protože LAHAR touto deskou odsoudili veškerý předchozí materiál thrashem líznutých kapel do pozice pouhých statistů. „Umění strachu“ má nevídaně přímý tah na branku a navíc si dokázalo ponechat stejné „koule“, které mají živá vystoupení kapely. Studio jim nijak neubralo na syrovosti a vznikla tak deska bez jakýchkoliv příkras, což je přesně to, co thrashovému žánru sluší nejvíce. V Hellsoundu Honzy Kapáka se podařilo do nul a jedniček naprosto korektně nalít všechny silné atributy této koncertně nadupané mašiny. Deska působí jakoby ji LAHAR nahráli najednou a spolu, jakoby šlo o chirurgicky přesný a řemeslně fenomenálně zvládnutý „živák“.
Ze změny vokalisty jsem měl v případě LAHAR obavu, neboť Samuel a jeho ječák byli zkrátka jasnými poznávacími znameními kapely. Nový zpěvák Banán celé vyznění skupiny posunul zcela jistě jinam, řekněme víc k metalovému feelingu, ale rozhodně to nemělo negativní vliv na kvalitativní úroveň Jihočechů.
Své základní rysy si LAHAR ponechávají i na novince. Opět dominují hutné a nabroušené kytary, respektující ty největší mistry thrash metalu. Na rozdíl od legendárních thrash stars se však LAHAR nespoléhají jen na tradiční kytarové hoblování, ale vše šponují do extrému a ženou dopředu nevídanou rychlostí. Korkova pravá ruka je fenomén, který by se měl po jeho smrti vystavovat ve světovém muzeu thrash metalové kytary. Bicí více sednou do celku, více hrají s kapelou a jsou funkčnější, než tomu bylo dříve. Basa nikde nevystupuje, ale svým zbustrovaným soundem dělá přesně to, co podobná hudba potřebuje – rachtavou hutnou špínu v pozadí, která tvoří poctivý syrový základ, na němž se dá stavět. Rychlost a sypačky tu a tam nahradila preciznější aranžérská práce. LAHAR dospěli. Za zmínku stojí i parádní grafické zpracování CD od Andreie Bouzikova.
Oktagram nasupených manifestů přináší tradičně výbušnou a výtečně zahranou metalově nenažranou bestii, jejíž kořeny jsou hluboce zavrtány v oldschoolové zemině. Bonus v podobě téměř dvacet let starého coveru od HC-punkových veteránů (KRITICKÁ SITUACE) pročistí atmosféru i potěší. Celou zkázu korunují texty, které jsou v češtině, a jdou za svým se stejnou umíněností jako hudba. Kritika církve a sociálních záležitostí zde hrají prim. Jednoznačným vrcholem alba je krutopřísný konec páté skladby:
Stále slyším ozvěnu umučených duší
a ve vzduchu visí pach spálených lidských těl.
A ty se mě ptáš, jak mohu tě soudit za to, co se stalo kdysi,
ale zříci těch vrahů jsem tě neslyšel.
Nás označuješ za vyvrhele, za šiřitele hříchu,
tak strč svou bibli do prdele, ať ukojíš svou pýchu.
A poslyš slova neznaboha
A poslyš slova neznaboha:
Navždy jsme nepřátelé!
Navždy jsme nepřátelé!
Navždy jsme nepřátelé!
Navždy jsme nepřátelé!
Ničivý energický uragán stvořený z thrash metalu a fastcoreu.
8 / 10
1. Ďábel je hovno
2. Pohřbeni zaživa
3. Dva hroby
4. Řecko
5. Navždy nepřátelé
6. Život tě naučí
7. Fekete Peter
8. Snad kdesi za Pijavou
Vydáno: 2011
Vydavatel: Doomentia Records
Stopáž: 26:44
Produkce: LAHAR
Studio: Hellsound
Album "Oběti doby" mám stále veľmi rád, no v poslednom čase si stále častejšie púšťam práve "Umění strachu", aj keď spočiatku mi práve thrashovejšie zameranie príliš nevoňalo... Ale musím uznať, že im to sype prenáramne - má to štavu a spád a bonusová "Piava" tiež potešila dušičku staromilca...
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.