OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ešte pred pár rokmi by po nejakom tom polroku nebol album ani recenzia na neho neaktuálna. Dostupnosť a množstvo hudby distribuované cez rýchle internetové kanály to recenzentom robia v tomto smere ťažké. Sám niekedy pochybujem, či svoje dojmy z nejakého albumu ešte má zmysel spisovať do recenzie, keď to človek v čase vydania prešvihne. Kvalita posledného počinu od CRIPPLED BLACK PHOENIX „Bronze“ mi k tomu dáva opodstatnenie, pretože ho stále počúvam a predpokladám, že úspešne odolá aj zubu času.
Nie som úplne dokonalý znalec tvorby a histórie CRIPPLED BLACK PHOENIX, ale posun k temnejšiemu a viac metalovému vyzneniu na predposlednom radovom albume a vydanom EP bol zrejmý. Chápem, že nie každému to bude po chuti, ale mne tá súčasná podoba kapely sedí z celej jej bohatej diskografie najviac. Je to snáď reflexia vnímania súčasnosti a tento ponurý tón a kovovo chladná nálada presakuje celým „Bronze“.
K úderu prvých gitarových akordov a riffov sa musíme prepracovať cez dlhé intro a dobrú polovicu „Deviant Burials“, potom to už je jazda náladovým údolím svojsky podanej rockovej muziky. Kapela je oproti minulosti ďaleko zemitejšia, vo zvuku tvrdšia a menej zasnená. Skladby vyznievajú skôr naliehavo a neutápame sa veľmi v samoúčelných vyhrávkach a ani príliš melodických spevoch. Najtvrdšími kúskami sú „No Fun“, „We Are The Darkeners“ a dvojdielna „Champions Of Disturbance“ s pôsobivým zakomponovaním elektroniky i úderným rytmom, všetko bohato prekladané popisovanou atmosférou.
Atypickým kusom je zaradenie „coveru“ Jaya Walsha „Turn To Stone“ do stredu nahrávky, kde ozvlášť vyniknú skvelý zvuk a produkcia, ktoré inak zdobia celý album. Ďalej sa nezabúda ani na baladické motívy, tie spolu s charizmatickým vokálom Belindy Kordic vrcholia v „Scared And Alone“. Je zrejmé, že minimálne takto vydarené momenty máme príjemne rozložené v celom spektre bohatej stopáže nahrávky. Potvrdením stále silnej kompozičnej schopnosti kapely a nevyčerpania nápadov je to, že „Bronze“ naozaj neobsahuje hluché miesta.
Pre mňa vcelku jednoznačne TOP album od CRIPPLED BLACK PHOENIX, ktorý mám v rámci ich diskografie najradšej a mám istotu, že sa tak skoro neopočúva. Určite v tomto smere nie som sám sám a „Bronze“ sa bude ťažko prekonávať, čo nie je obvyklým javom, ak má kapela za sebou takto dlhú históriu.
Kapela je oproti minulosti ďaleko zemitejšia, vo zvuku tvrdšia a menej zasnená. Skladby vyznievajú skôr naliehavo a neutápame sa veľmi v samoúčelných vyhrávkach, ani príliš melodických spevoch. Pre mňa vcelku jednoznačne TOP album od CRIPPLED BLACK PHOENIX, ktorý mám v rámci ich diskografie najradšej.
9 / 10
Justin Greaves
- gitary, vokály, bicie, ďalšie nástroje
Daniel Änghede
- gitary, vokál
Belinda Kordic
- vokály
Mark Furnevall
- klávesy, eletrronika
Daisy Chapman
- klávesy, spev
Ben Wilsker
- bicie (live)
Jonas Stålhammar
- gitary, vokály
Ellengaest (2020)
Great Escape (2018)
Destroy Freak Valley (Live) (2017)
Bronze (2016)
White Light Generator (2014)
Poznan 2011 A.D. (live) (2012)
No Sadness Or Farewell (EP) (2012)
(Mankind) The Crafty Ape (2012)
I, Vigilante (EP) (2010)
The Resurrectionists / Nightraider (2009)
200 Tons Of Bad Luck (2009)
A Love Of Shared Disasters (2006)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Season Of Mist
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.