OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Devátý ročník plzeňského Metalfestu, mohu-li soudit z nějakých osmi až devíti hodin, které jsem na něm strávil, nám přinesl jeho poslední roky již poměrně typický obrázek. Nenapodobitelné prostředí amfiteátru západočeské metropole, masu fanoušků nejrůznějšího věku, která byla znovu početnější, než ta před rokem, a kovovou soupisku, ve velké většině průhlednější než čisté sklo.
Vskutku, lze-li něco jedné z nejvýznamnějších domácích metalových trachtací vyčítat (jakože lze, viz. dále níže), je to její jistá předvídatelnost. Pravděpodobnost, že tam od čtvrté, páté odpoledne narazíte na kapelu, která na festivalu již vystoupila, je velmi vysoká, a naopak, s vlastně obdivuhodnou zarputilostí jsou na soupisku zařazována stále tatáž jména, která dříve či později začnou nudit či alespoň nutit k zamyšlení.
Příklad z nejokatějších vezměme u německých MILKING THE GOATMACHINE. Ti se letos na betonovém pódiu lochotínského amfiteátru objevili již minimálně potřetí, přestože známe jistě celou spoustu jiných, daleko světovějších death/grindových těles, jež naopak pozvánku do Plzně dosud neobdržely. Skoro jako kdyby ani žádné jiné kapely podobného ražení neexistovaly nebo naopak kozlíci z Goataraguy byli těmi absolutně nejlepšími z nich. A to se, při vší úctě k nim (a mým teoreticky slabším znalostem v daném metalovém ranku), nedomnívám. Takže zakopaný pes tleje zjevně někde jinde ̶ ve vzdálenosti, z které účinkující dorazí, v ceně, o kterou si za své vystoupení řeknou nebo v přátelských vztazích s pořadateli, co já vím. To už ale není úplně tak můj problém.
Jistě, objektivně je asi nemožné nevyhnout se tomu, aby se jména účinkujících neopakovala. Zejména ne s ohledem na zaměření plzeňského festivalu na klasický metal a jeho nejbližší příbuzné a nabídku světové scény tomu odpovídající. Nikdo mě ale nepřesvědčí o tom, že při troše dobré vůle by soupiska (a zejména ta letošní) mohla být alespoň v oněch odpoledních a podvečerních hodinách daleko zajímavější a vybranější, a že, když už se na ní tedy má objevit nové, v podmínkách festivalu méně známé jméno, chtělo by to někoho pokud možno zajímavějšího.
Důvodů, proč i po deváté vyrazit na tuzemský Metalfest jsem tudíž mnoho nenalezl. Vlastně byly jen dva: NIGHTWISH při příležitosti „Decades: World Tour 2018“ na podporu stejnojmenné kompilace z března letošního roku a ACCEPT podobně stále ještě na cestách v rámci propagace výtečného loňského alba „The Rise Of Chaos“.
V pátek proto dorážím až v průběhu setu dalších repetentů SONATA ARCTICA (jimž jsem mimochodem nikdy nepřišel moc na chuť) a bleskově zkoumám, co je nového. To nejpodstatnější je zjevné na první pohled ̶ lidé. Je jich tu nejvíc, co jsem kdy na všech ročnících festivalu zažil, což pořadatele jistě potěšilo, ovšem z hlediska mého právě popsaného náhledu na věc už to byl poněkud neveselejší fakt. Je ovšem stále možné, že to bylo především právě díky NIGHTWISH. Jejich posun k mainstreamu je už známá věc a tak stejně jako před dvěma léty mohli spolehlivě vyšponovat počty příchozích na nové maximum.
V půl desáté už se na nejbližších místech před pódiem nedalo hnout a tlak ještě více zesílil v okamžiku, kdy digitální hodiny na zadní stěně scény začaly odpočítávat poslední minutu. Poté už Tuomas Holopainen se svojí jedinečnou smečkou odpálili „End Of All Hope“, jež na pozadí aktuální produkce souboru zněla jako totální metalová hymna (tedy ne, že by jinak nebyla) a předznamenala tak naprosto výborný set, jejž poškodila snad jen příliš krátká délka. Zvuk byl vynikající, stejně jako předloni nechybělo ani bezvadné doprovodné promítání oživlých obrázků, jež jednotlivým skladbám dodávalo ještě působivějšího dojmu, a tentokráte si na své přišli i příznivci Tarji Turunen, jejíchž původních vokálů se s maximální jistotou ujala Floor Jansen, po mateřské dovolené působící téměř jako nevyčerpatelný démon. Vždyť jen její četné tanečky na vysokých podpatcích by samy o sobě zadýchaly kdekoho, natož aby do toho ještě šplhal do závratných pěveckých výšek.
Když tedy o hodinu a dvacet minut později dozněla „Ghost Love Score“, rozhodně nebyl nikdo z přihlížejících připraven na úplný konec, který by to nádherné představení dlouhou destiminutovku před vypršením v programu avizovaného času vystoupení skupiny definitivně utnul. Nicméně stalo se a nezbývá než jen tiše závidět třeba estonským fanouškům, v jejichž hlavním městě evropská část turné odstartovala, a kteří podle všeho slyšeli a viděli o celých šest skladeb více. Jistě, v Tallinu nešlo o festival, i tak se ale domnívám, že zmáčknout ještě například „Elvenpath“ či „The Kinslayer“ jistě v silách NIGHTWISH bylo. Ale co už ̶ i tak to byl zážitek jistojistě mimořádný.
Setlist: End of All Hope, Wish I Had an Angel, 10th Man Down, Come Cover Me, Gethsemane, Élan, Sacrament of Wilderness, Amaranth, I Want My Tears Back, Devil & the Deep Dark Ocean, Nemo, Slaying the Dreamer, The Greatest Show on Earth (Chapter II: Life; Chapter III: The Toolmaker), Ghost Love Score
V sobotu dorážím poněkud dříve, snad aby festivalové svědomí nekulhalo a nespílalo mi za to, že z třídenního zážitku jsem udělal pouhopouhé dva koncerty. Ale ať se propadnu, ani reprízovaní CREMATORY a EQUILIBRIUM (byť typická „devadesátkovost“ jejich setů do ucha občas sedla), ani výjimku potvrzující pravidlo LACUNA COIL (kteří naopak nejsou můj šálek kávy) nebyli ničím, co by mne donutilo přehodnotit svůj názor na to, co na festivalu stojí za pozornost.
Té naopak neunikla logistická nepřipravenost pivních stánků, které byly zjevně nachystány podle loňských čísel návštěvnosti, a tak dát si onen zrzavý nápoj bez zásadní chuti ve vedru, které v areálu panovalo, bylo úkolem, kterému bylo nutno obětovat pěkných pár minut. Co však bylo ještě zajímavější, byl zjevný nedostatek odpadkových košů. Když jsem v jednom okamžiku chtěl zahodit prázdnou plechovku, věru pěkně jsem se prošel a ještě více nahledal. Množství bordelu (promiňte mi ten výraz, ale jinak se to skutečně popsat nedá), který se záhy začal tvořil v množství větším než malém téměř na každém kroku nejen v areálu, ale i v jeho blízkosti, tomu pochopitelně odpovídal. A to jsem ještě chtěl okem kritickým shlédnout na to, jak po roce pořadatelé pokročili po stránce ekologické, tedy zejména třídění odpadu. Zbytečně. V tomhle směru se nedostali dále než bájný astmatický mraveneček s extrémně těžkým nákupem na zádech, což je ve světle současných aktivit Evropské unie, hodlající konečně zakázat jednorázové plastové nádobí a podobná svinstva... smutné.
Ale zpět k hudbě. ACCEPT, jak jsem už říkal, vydali vloni nejlepší album své novodobé historie, takže bylo jen logickým krokem mrknout na ně naživo. Našinec pochopitelně riskoval, že si takto zároveň znovu splní limit minimálně jednou ročně „Princess Of The Dawn“, „Metal Heart“ a „Fast As A Shark“ naživo v originálním podání buďto Uda Dirkschneidera nebo jeho bývalých chlebodárců, ale který těžkým kovem odkojený jedinec by to neunesl, že. ACCEPT s v některých okamžicích poněkud méně jistým Markem Tornillem (jehož ovšem vždy podržel za mikrofonem skvělý Peter Baltes) z nové desky přednesli hned trojici skladeb, totiž „Die By The Sword“, „No Regrets“ a „Analog Man“, což mi sice přišlo poněkud málo (neb minimálně skvělá „Koolaid“ mohla na úkor některých stávajících trvalek z playlistu zaznít), ovšem i tak to bylo od těchhle legend úctyhodné gesto, neboť docela jistě mohly jen znovu obehrát už mockrát vyzkušený kolovrátek, na nějž stejně všichni zabírají.
I o něm to nicméně zejména ke konci setu bylo, tomu se zkrátka nedalo vyhnout, ale v takových chvílích zas pomohlo nadšení doslova zářící z očí Wolfa Hoffmanna, jeho věrného parťáka Baltese a perfektní výkon Christophera Williamse za bicími, co chvíli obsluhujícího i obrovský gong za jeho zády. A nesmím zapomenout ani na dokonalou choreografii pohupování se strunobijců v rytmu, zdvojeném či ztrojeném (to když byl ze svého místečka vzadu vpravo od bicích uvolněn i jinak sympatický žoldák Uwe Lulis), doleva, doprava, vzhůru a tak dále. Myslím, že není mnoho kapel, které to mají tak zmáknuté jako solingenští. Stejně zmáknutý tudíž byl i celý jejich koncert, který na rozdíl od NIGHTWISH vyčerpal přesně celý přidělený čas, a znovu ukázal, jak moc veliká a světová kapela jsou ve skutečnosti stále ještě ACCEPT.
Setlist: Die by the Sword, Stalingrad, Restless and Wild, London Leatherboys, Breaker, No Regrets, Analog Man, Final Journey, Shadow Soldiers, Princess of the Dawn, Midnight Mover, Up to the Limit, Pandemic, Fast as a Shark, Metal Heart, Teutonic Terror, Balls to the Wall
Bránu areálu jsem tedy opustil o den dříve, než by se bývalo slušelo, ale jak už jsem zdůraznil, recyklaci bych daleko, daleko více uvítal pod pódiem, než na něm. Kulaté desáté výročí Metalfestu přesně za rok má zhruba 365 dní na to s tím něco udělat a já mu k tomu držím všechny své palce.
METALFEST OPEN AIR 2018, 1. - 3. června 2018, Plzeň - Lochotín
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.