Doba a stále dostupnější možnosti domácího nahrávání přejí dílkům, které si sama vymyslí, řídí a následně i obstará jediná osoba, takže nám různé oneman projekty bují jako ty příslovečné houby po radioaktivním dešti. I „Birth Of The Marvellous“ spadá do škatulky sólových jízd, když pseudonym SERMON tady zaštituje nejen název celého projektu, ale rovněž skrývá i alter ego ústřední postavy, která si tak drží odstup a s odhalením pravé identity nespěchá. Nu což, takových tajnůstkářů už tu bylo.

Důležitější, než personálie, je ale samozřejmě hudba. A pokud dáte na první dojem, v případě SERMON vám na mysli nejspíš vytane švédská KATATONIA. Podobná barva hlasu mistra Sermona dá totiž nejednou vzpomenout na Jonase Renkse, a ať už šlo o záměr, nebo jen podobně „stavěné“ hlasivky, ta podobnost je místy až zarážející.

SERMON můžeme zařadit do aktuální škatulky jakéhosi neoprogresivního metalu, který z nedávno recenzovaných skupina reprezentují třeba takoví SOEN. Kritici mu vyčítají větší chladnost, sterilitu a rozvláčnost, která před lámáním lichých rytmů staví do popředí spíše práci s atmosférou, každopádně si stačí představit zjednodušený hudební model, jehož základní pilíře podpírají třeba TOOL nebo PORCUPINE TREE, a jsme doma.

Tolik zjevná inspirace, teď zbývá posoudit, jak se s ní lebkoun Sermon popasoval. Vzhledem k tomu, že ke spolupráci přizval bubenickou mašinu v podobě Jamese Stewarta (VADER a další), dostala sice představa jednočlenného projektu drobnou trhlinu, na druhou stranu však bylo postaráno o pěkně výživnou bubenickou složku. A to se v téhle hudbě počítá trojnásobně.

Strojový dusot a skandované sbory navodí pocit totalitní beznaděje a rámují album v úvodní „The Descend“ i v závěrečné „The Rise Of Desiderata“. Žádnou procházku růžovým sadem ale nečekejte ani v ostatních skladbách, neboť produkční dohled Scotta Atkinse (mj. CRADLE OF FILTH nebo GAMA BOMB) dodává všemu temný spodní proud a zvláštní pnutí, které celku nesmírně sluší. Příběh, k němuž Sermona vyprovokovala diagnóza rakoviny jeho otce, by ani žádné veselí nepřipustil. Vážné myšlenky vyžadují mrazivý doprovod.

KATATONIA je nejvíc cítit v obou „pomalých“ kouscích „The Drift“ a „Chasm“. Tam už registrujeme i podobně vedené frázování, na druhou stranu jsou obě věci povedené a alespoň mírně odlehčí jinak veskrze depresivní atmosféru. V případě první jmenované jde navíc i o nejhitovější položku alba a takový středobod celého díla. Co by za podobnou pecku současná KATATONIA dala.

Ač tedy SERMON postavil svůj debut na jinými již vytýčeném území, pohybuje se zde s grácií, a díky šikovnému kličkování mezi inspiračními zdroji umí být přesvědčivý a silný. Původní myšlenky o zdatném plagiátu bez další přidané hodnoty tak škrtám a s úžasem přistihuji sám sebe, že „Birth Of The Marvellous“ točím znovu a dokola. Kopírka sem, kopírka tam, tohle album je dítko, které tatínek vypiplal a má se setsakra čile k světu.