THE GENOTYPE - ONEIRONAUTS
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čtvrté album virginských mistrů kytarové rašeliny INTER ARMA navazuje na to nejlepší, co se jim v uplynulých dvanácti letech podařilo postavit ze spojení černého kovu, sludge, psychedelie a death metalu. „Sulphur English“ je snad ještě temnější a hutnější než jeho předchůdce, má potřebnou všeobjímající velkorysost ve zvuku a současně i přirozenou syrovost a dopřává si dostatek času na to, aby mohla posluchače pozvolna umačkat ve své náruči. Více jak hodinová nahrávka ukrývá devět kompozic, které krom intra a intermezza nepodlezou šestiminutovou stopáž.
Ačkoliv se může znát, že se tu kombinuje celkem dost žánrů, tak výsledek je poměrně stabilizovaný a má naprosto jasno v tom, jak s posluchačem pracovat. Přesně ví, kdy chce být ambientnější a kdy umazat umolousaným bažinatým death-doom metalem, ve kterém se přeřadilo na nejnižší rychlostní stupeň. Chvílemi to zní jako by se do sebe ve velmi pozvolném tempu vpíjeli DEATHSPELL OMEGA, SWANS a DODECAHEDRON.
„Sulphur English“ je povětšinou postaveno na plochách, se kterými si bravurně pohrává rytmika. Bicí dávají znepokojivé atmosféře kytar potřebnou dynamiku a jsou rozhodně prvkem, na který se vyplatí zaměřit. Většina ambientně pojatých ploch dává okusit zcela nepoznaný pocit úzkosti a zmaru. V tom je tahle smečka nedostižná. Je to jako cvičit jógu uprostřed inferna. Rozšíří vám nosní dírky jen proto, aby s vámi mohla praktikovat holotropní dýchání uprostřed sopky. V tom je atmosféra zcela pohlcující a já si za posledních pár měsíců příliš nedokážu vybavit kapelu, která by vydala tak omamné album.
Pokud jde o sestavu, tak INTER ARMA před nedávnem už podruhé vyměnila baskytaristu, ale zbytek kapely je stabilní a pevně semknutý. I to je na nahrávce znát. Kytaristé se vzájemně disharmonicky proplétají a bubeník T.J. Childers přesně ví, kdy má sešlápnout nohu s plynem a kdy nechat hudbu volně dýchat.
INTER ARMA od svého devět let vzdáleného debutu udělala s každým albem celkem malý krok. Když ale po letech poslouchám „Sundown“, uvědomuji si, jak velký kus cesty tato richmondská sbírka ušla. Jejich zvuk je nyní mnohem osobitější, kompaktnější a semknutější. „Sulphur English“ je další částí evolučního řetězce, jenž směřuje dál tím správným směrem.
Chvílemi to zní jako by se do sebe ve velmi pozvolném tempu vpíjeli DEATHSPELL OMEGA, SWANS a DODECAHEDRON.
8,5 / 10
T.J. Childers
- drums, guitars, bass, acoustic guitars, lap steel, keyboards, percussion, noise, vocals
Steven Russell
- guitars
Trey Dalton
- guitars, percussion, vocals
Mike Paparo
- vocals, percussion
Joe Kerkes
- bass
Sulphur English (2019)
Paradise Gallows (2016)
Sky Burial (2013)
Destroyer EP (2012)
Sundown (2010)
Pořád nevím, jestli je lepší toto, nebo Paradise Gallows. Každopádně hezké obojí
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Jak může znít doom metal s blízkovýchodními vlivy, když se urve ze řetězů a nabere na rychlosti a progresi, to ukazuje v Londýně sídlící parta kolem výrazné zpěvačky Niny Saeidi. Tahle hudba nakopává zadele.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.