Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud bych měl vybrat jednu desku, která za rok 2020 nejčestněji reprezentuje svatostánek extrémní hudby, pojmenovaný Obscene Extreme, bude to aktuální počin kvarteta DROPDEAD. Pětadvacet minut, do kterých banda veteránů napěchovala třiadvacet songů, je tmelem, který lepí do jednoho soudržného tvaru hardcorepunk, crust, grindcore i powerviolence té nejvyšší jakosti. Je to esence zaťatosti, tlaku, syrovosti a hudebního brutalismu.
Tihle pánové jsou jedním z pilířů extrémní scény od roku 1991, a i když za ty tři dekády vydali jen 3 alba, nikdo jim neodpáře status kultu. Na třetí dlouhohrající nahrávku jsme čekali dvaadvacet let, ale vyplatilo se. Nutno také zmínit, že na DROPDEAD není možné nahlížet jako na línou kapelu. Ano, mají jen tři desky, ale také tři EP a desítku splitek včetně devět let starého sedmipalce s CONVERGE. A když už jsem je zmínil, nutno doplnit, že právě jejich kytarista Kurt Ballou je mimo jiných podepsán také pod současným zvukem DROPDEAD.
Koncert na Obscene Extreme 2019 mi dal jistotu, že tento veterán z Rhode Islande nedokáže uhnout z nastoleného směru. Žádné měknutí se nekoná. „Dropdead 2020“ je po rytmické stránce rozjetý vlak, který má své koleje a neuznává výhybky.
Celá deska má nakažlivou energii a mladický nádech, což jí dodávají melodické elementy jak v kytarách, tak ve vokálu. Některé písničky díky tomu řadím do kategorie punková hitovka. DROPDEAD v roce 2020 skložili materiál, který s vámi začne cvičit. Najednou jste pevně přilepeni k textu a s Bobem Otisem řvete v obýváku jeho texty. Tu návykovost tomu dává hlavně velmi přirozená kadence křičených textů, které do hudby sednou s přirozeností, jakou má v daném žánru málokterá jiná kapela.
Pro mé uši je „Dropdead 2020“ naprosto precizně vybalancovanou deskou. Je z ní cítit lehkost a přirozenost v tom, jak skladby plynou. Současně je zde pro mě úplně skvěle vyvážený poměr extrému, melodiky a syrovosti. Oblíbil jsem si střednětempé hymny, založené na skvěle fungujícím riffu, jako je „Book Of Hate“, a současně vypalováky levelu rychlé vyhlazení, které nepřesahují jednu minutu. V jádru ale tepe starý energický hardcorepunk, který je o poznání natlakovanější než cokoliv ostatní, a který když odšpuntujete, počastuje vás velmi intenzivní sprchou. „Dropdead 2020“ je diamant extrémní scény, u kterého nemusí zkoušet ryzost. Je na první pohled maximální možná.
1. Prelude
2. Torches
3. Road To Absolution
4. Only Victims
5. Warfare State
6. Corrupt
7. On Your Knees
8. Vultures
9. The Black Mask
10. Ashes
11. Book Of Hate
12. Flesh And Blood
13. Stoking The Flame
14. Bodies
15. Hatred Burning
16. Nothing Remains
17. Abattoir Of Pain
18. Stripped By The Knife
19. Hail To The Emperor
20. Before The Fall
21. United States Of Corruption
22. Will You Fight?
23. The Future Is Yours
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě napamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.