To, co na rok staré kazetě „Smrtci“ udělalo lehký průvan, nyní otevírá stavidla vichřici, která působí na domácí černěkovové scéně ryzí zkázu. NÁV tak dostávají tak svému jménu, které označuje staroslovanské podsvětí, případně démona, jenž je zrozen nečistou smrtí.

„Arcizlo“ si uchovává primitivní tah, poháněný mohutným severákem, a o poznání lépe pracuje s koncepcí skladeb, které jsou promyšlenější a obratněji vysoustružené. Stále to ale smrdí sírou a kouřem, jen zvuk je čistší a ostřejší. Ačkoliv tu najdete spoustu dřevních elementů, je „Arcizlo“ o něco otevřenější dalším vlivům, podtrhujícím fakt, že těsto svých pekelných bohů, ve kterých se vzhlíží, NÁV hnětají svými vlastními pohyby a pečou ve vlastní kuchyni. Ačkoliv si pohrávají s žánrovými klišé, výsledek zní působí svěžím a spontánním dojmem.

Klipovka „False Messiah“ je novým věrozvěstem v tvorbě, která obsahuje rigidní blackmetalový riff a výborný nápad s trochu mumlanou, ale co se týče kadence přímo kulometnou modlitbou. Marně vzpomínám na dobu, kdy jsem slyšel blackmetalovou skladbu s hitovějším potenciálem. Tady NÁV řízli do živého. Citelně je znát i to, že kluci si se skladbami více pohráli po stránce aranžmá, najdete tu party velmi nenápadně podmáznuté klapkami nebo jiným způsobem. Není to přitom nic, co by vystavovali na odiv, jde o spíše o preciznější práci na pozadí. Tady mám pocit, že kapela nechtěla nechat nic náhodě a je si vědoma toho, že prvotina „Smrtci“ vzbudila u mnohých očekávání věcí příštích. „Arcizlo“ i díky tomu dříve nastavenou laťku směle přeskakuje.

Obecně jde říci, že deska má mnohem pečlivější zpracování, než debutová nahrávka. Ať už jde o vícehlasy, již zmíněné něžné zapojení kláves nebo ještě jemnější protkání žesťovou linkou v „Lost Kingdom“. Zvuk z Hromyho Low Resolution řeže přesně tak, jak má a někoho by možná mohlo zmást jméno Davida Zemana u masteringu. Ačkoliv se David v současnosti věnuje ponejvíce KALLE, jeho záliba v pekelných deskách není zapomenuta a péče obou dvou dokázala „Arcizlo“ katapultovat na jednu z řemeslně nejprecizněji ošetřených desek domácího černokovu.

Sestava zůstává stejná, ale už se tolik nešpekuluje, jaký obličej se pod černou hadrou vlastně nachází. Ivarg udělal svým přestupem záslužnou věc a duo Hrom & Herm mi zase potvrdilo teorii, že ať tihle dva sáhnou na cokoliv, tak jim to půjde. Ať je to pop, sludge, postrock nebo country, tak se jim pod rukama mění pískovec v diamanty té nejvyšší jakosti.

Jediné, co lze dílu vytknout, je, že ještě není na asfaltu. Grafické zpracování je parádní a je naprostá neúcta k jeho autorce, že dosud neexistuje také na velkém formátu. A opravdu bych si nedělal hlavu s tím, jestli se nejryzejší černý kov roku 2020 prodá. Prodá. A kdybyste potřebovali ještě další radu, tak splatter vinyl v barvách obalu by se k tomu hodil nejlépe.