Neděle
22.7.2018
Noční verze
 id
 heslo

DREAMSCAPE
Trance Like State (1997)
Very (1999)
End Of Silence (2004)

SYMPHONY X
Symphony X (1994)
The Damnation Game (1995)
The Divine Wings Of Tragedy (1996)
Twilight In Olympus (1998)
Prelude To The Millennium (best of) (1998)
V: The New Mythology Suite (2000)
Live On The Edge of Forever (2001)
The Odyssey (2002)
Paradise Lost (2007)
Iconoclast (2011)

SYMPHONY X, DREAMSCAPE - Praha, Rock Café - 18. října 2007

18. října 2007 byl ten velký den, kdy k nám byl zaveden koncert SYMPHONY X. Konečně. Po létech čekání na nové album bych se ani neodvážil doufat. Neuvěřitelné se však stává skutkem, a tak se tedy v onen říjnový podvečer těsně míjím pod pódiem s předkapelou SERENITY, z jejichž setu jsem měl možnost pobrat skutečně jen několik notiček, než abych ho mohl fundovaně rozebrat. Spíš než předkapelou jsem byl užaslý velmi malou účastí, kterou bych zrovna na koncertě takové metalové veličiny nečekal. Publikum bylo v podstatě tvořeno pouze hardcore fanoušky a početnou skupinou hudebníků ze všech možných pražských hudebních seskupení, z nichž se kytarová komunita tísnila vlevo před Romeem, zprava před Pinellou se utábořil dav klávesáků a bubeníci byli tak nějak chaoticky rozptýleni po sále zhruba podle teorie chaosu a stupně vymlácenosti mozku. Speciální kategorii v hledišti tvořili multiinstrumetalisté (kytaro-klávesáci) – okupovali výhradně zadní řady a zpražili profesorským pohledem vše, co se jen pohlo.

SYMPHONY XTedy ne že by se toho hýbalo nějak moc. Třeba takový korpulentní Romeo měl sice prsty všude možně, ale při pohybu jsem ho nikdy neviděl. Prostě byly tam a pak zas hned tam. Totéž platilo v podstatě pro celou skupinu. Hodnocení kapely je zde zatraceně snadné, protože všechno hrálo prostě úplně stejně jako z CDčka. Jediný kdo předvedl alespoň trošku lidský výkon byl zpěvák Russell Allen, jemuž jsem měl tu čest stát tváří v poklopec úplně poprvé a byl to obrovský zážitek. Pěvec sice vypadá v reálu oproti fotkám trošku starší  (trošku víc starší – tak na padesát), ale jeho charisma a mladický feeling je tedy doopravdy uzemňující. Na něm i na celé kapele byla znát obrovská radost z hraní a důvěra v sebe i ve vlastní skladby. Nejednou se během koncertu poplácal s prvními řadami, nebo se nakláněl během četných sól z pódia a čile konverzoval s fanoušky v prvních řadách. Zkrátka sympaťák každým coulem. A zpíval krásně. Ne nadarmo je světově vyhledávaným zpěvákem stavěným proti esům typu Jorna Landeho. Setlist byl sestaven pro podporu novinky, takže se začínalo intrem a pokračovalo se skrze „Set The World On Fire“ a „Domination“. Nemohla chybět nádherná titulní věc „Paradise Lost“ a nebo třeba vzpomínka na veleúspěšné album „The Odyssey“ v podobě skladby „Inferno“. Ale zabrousilo se i do starších věcí. Přesto všechno bylo téměř všem zúčastněným (těm, kteří přišli na progresivní metal a ne na rock’n’roll) jasné, co musí být hlavním hřebem večera. Nesmrtelná titulní suita „The Odyssey“ byla odehrána coby pořádně macatý přídavek – slyšet a zemřít.

Louža

Čekal jsem natřískané Rock Café, kde budu stát na jedné nevlastní noze, avšak člověk míní a návštěvníci svou neúčastí mění. Bylo plno tak ze tří čtvrtin, kdybych měl tipovat, nad 150 hlav bych nešel ani náhodou. Pódium tou dobou již nějaký čas okupovali DREAMSCAPE, náhradníci za odpadnuvší SERENITY (ano, Loužo, skutečně), ale bylo to v podstatě jedno, z těch posledních asi dvou skladeb jsem si zapamatoval jen jednu klavírní variaci na DREAM THEATER, a když k tomu připočtu strašný zvuk (jak už je u předkapel neblahým zvykem), prošvihnutý začátek mne vůbec nemrzel.

SYMPHONY XS intrem se dveřmi na jeviště řítí SYMPHONY X, bez zbytečných prodlev a zdržování, kdo však čekal zčitelnění hlukové stěny, čekal marně. Koule byla veliká jako celá Afrika a přes Romeovu kytaru prolezly snad jen škopky Jasona Rulla. Naštěstí se v průběhu vystoupení všechno pomalu vyjasňovalo, ale o klávesách Michaela Pinneli (s výjimkou klidnějších pasáží, pochopitelně) si mohl člověk nechat jen zdát snad polovinu celého setu. O poznání dřív mezi nás zvukař vpustil hlas mistra Allena, což bylo pro celkové vyznění věcí naprosto zásadní, ale stále se zdál být jakoby „pod dekou“ a dosti „utažený“. Zvukově tedy žádný zázrak, avšak budu-li porovnávat se svojí první zkušeností s kapelou, byla i tahle situace naprosto parádní. Má cenu něco psát k muzikantským výkonům? Snad s výjimkou basáka Michaela Leponda, který je „pouze“ spolehlivý, jde o samé střelce, přičemž tedy hlavně duo Romeo/Pinnela je ve vzájemném doplňování a překrývání sól (tedy, je-li ten druhý jmenovaný slyšet) pověstné. No a „strýček Russell“ je kapitola sama pro sebe. Mírně bezdomovecký výzor, na pódiu uvolněný, pěvecky však naprosto brilantní. Nutno slyšet i vidět, neboť jeho opičky a grimasy hodně baví. Vrcholem vystoupení se nutně musel stát megapřídavek v podobě celé „The Odyssey“ odehrané jen v pětici, bez zázračné pomoci přednatočených částí. Sušší, ale jinak odzbrojující, navíc když i zvuk měl konečně odpovídající parametry. Každopádně příjemně strávený večer, klady jednoznačně převažují, a třebaže jsou SYMPHONY X občas dost agro, je to bez debat to nejlepší agro na světě. Příště si je nenechte ujít.

Darkmoor

Foto: ROB (děkujeme)

SYMPHONY X

SYMPHONY X

SYMPHONY X

SYMPHONY X


-red-

Zveřejněno: 22.10.2007



Názory redakce
Manatar
23.10.2007

Přeskakující DREAMSCAPE byli příjemným začátkem večera. Předvedli melodický hevík, koketující s progresivními vlivy, byť místy nevýrazný, ale zas dostatečně úderný a účel povznesení metalového ducha splnili. Krátká přestavba a přezvučení před „Sifóny“ byla okořeněna klasikou „Fireball“ a pak už tma a intro k „Paradise Lost“. Tracklist byl postavený převážně na nové desce, proti čemuž jsem rozhodně nic neměl. Russell Allen kromě vynikajícího výkonu za mikrofonem doháněl i jistou nepohyblivost ostatních členů kapely (ale zas na druhou stranu po Romeovi chtít něco jiného, než pohyb rukou po strunách, by bylo nečestné). Nicméně koncert byl o hudbě a ne o pódiové show a v tomto ohledu Romeo/Pinnela předvedli bravurní výkon. Dobrý zvuk a Rock Café se sice vylučuje, ale na rozdíl od umělecko intelektuálního hloučku v zadní části jsem si v přímo centru dění na zvuk příliš ztěžovat nemohl (jen trochu…). Po necelé hodince energického a pro mě bez výhrad skvěle odehraného koncertu kapela zmizela a poměrně dlouho se nechala vyvolávat sborovým „Sifóni!“. Přídavek v podobě „The Odyssey“ mi však nepřišel jako nejlepší volba. Skladba je to sice skvělá, ale jako samotný závěr bych si dovedl představit nejednu z jejich věcí ze starších alb. Nicméně těch se třeba dočkáme na jarním vystoupení, které na závěr Allen slíbil.


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page