Úterý
24.10.2017
Denní verze
 id
 heslo
PAIN OF SALVATION, BEARDFISH - Praha, Futurum - 26. října 2010

Tak to konečně vyšlo a jeden mrazivý říjnový večer nám do Prahy přijeli zpříjemnit švédští obroditelé progresivních záhonků PAIN OF SALVATION. Jak už při podobných akcích bývá v našich krajích zvykem, sál rozhodně nepraskal ve švech, obrovskou část publika tvořili muzikanti a ani zbytek fanoušků nespadal zrovna do kategorie „klasický metalista s nezbytným koncertním arzenálem“. Futurum naštěstí není klub nikterak velký, takže těch max. 150 hlav dokázalo pro hlavní tahouny večera opticky vytvořit plný dům i příjemnou atmosféru, což se počítá.

S úderem osmé ale začínají jiní Švéďáci, a sice retro rocková úderka BEARDFISCH, pro kterou vše podstatné vymysleli v sedmdesátých letech minulého století pánové z YES, ELP, GENESIS apod. Nechápejte mě špatně, ta pětačtyřicetiminutovka v jejich společnosti uběhla docela příjemně, navíc když i zvuk byl od prvních tónů pěkně čitelný a jednotliví hráči jsou poměrně zručnými instrumentalisty. Bohužel však postrádají něco, co by je odlišilo od haldy dalších podobných uskupení, a co je ještě horší, postrádají silné nápady. To se pak klidně může zpěvák Rikard Sjöblom uběhat od kláves ke kytaře a zase zpátky nebo basák Robert Hansen (mimochodem asi nejmetalovější persóna večera) ušklebit k smrti. Prostě stejně jako na deskách, zpočátku velká spokojenost, postupem hrací doby jen čekání na zajímavější motiv nebo pasáž, které sice čas od času problýsknou, ale hned vzápětí jsou ubity dalším čekáním. A to nezachrání ani trendy bekovky, kterými hlavy ozdobila hnedle polovina kapely.

PAIN OF SALVATION

Je paradoxní, leč pro naši zemi naprosto typické, že tak zásadní kapela jako PAIN OF SALVATION poctí Českou republiku svým koncertním vystoupením až ve chvíli, kdy po mnoha nezpochybnitelných trefách do černého začíná v aktuálních retro ozvěnách pomalu ztrácet dech. Díky poměrně vyváženému playlistu to ale (možná trochu překvapivě) nebyl hlavní problém večera. Ten se totiž jmenoval Daniel Gildenlöw.

Hodinu trvalo, než hlavní hvězdy večera začaly. Z toho snad 40 minut už bylo všechno nachystáno a jen do publika řvala jakási (švédská?) diskotéka. Takže když konečně zhasla světla a sál opanovalo úvodní Intro, rovnalo se to pro všechny velkému vysvobození. Možná ale i díky tomu měl start šťávu - „Of Two Beginnings“, „Ending Theme“ i „People Passing By“ jsou věci skvělé, lety prověřené, navíc s hutným a po většinu času i poměrně čitelným zvukem. Co víc si přát? Jenže namísto gradace atmosféry přišla první herecká vložka mistra Daniela. „Linoleum“ samo o sobě není bůhvíjaká píseň, ovšem uvádět ji opakovanou žádostí o řev a „ruky hore“ po úvodním riffu je věcí vskutku hraniční. Ještě štěstí, že už po třetím pokusu se to Praze povedlo, jinde prý dopadli ještě mnohem hůř (rozuměj s více pokusy - a ano, máme tudíž nejlepší publikum na světě!). Následné problémy kapely ve slokách bych pak nazval trestem Božím za to ochotnické divadlo.

PAIN OF SALVATIONŽe i hudebníci jsou jen lidé demonstroval v úvodu těsně následující „Ashes“ (hostující?) baskytarista Per Schelander (pro ten večer v převleku za švédskou vysokoškolačku s vlasy do drdolu a v epesních žůžo brejličkách), když do sóla nastoupil na jiném tónu. Podobné momenty jsou samozřejmě kořením živých vystoupení, pár úsměvů a druhý pokus už zajišťoval gáži za dnešní hraní. S problémy ale nebyl zdaleka konec, protože Daniel si při jednom výskoku zřejmě přišlápl šňůru, a tak nějakou dobu nehrál vůbec, a i když pak v příhodném okamžiku zrádný kabel vylovil, jeho šestka občas zastávkovala. Tradičně spolehlivému sekerníkovi Johanu Hallgrenovi (stejně tradičně od pasu nahoru nahému) zase neustále sjížděl mikrofonní stojan. Ale nešť, "Ashes" je píseň silná jak stoletý dub, čili všechny nehody ve zdraví přestála a přijetí měla bouřlivé.

Od pouštěného orchestru v „Diffidentia“, přes trvalku „Winning A War“, až po novinkovou „No Way“ (živě a se současným zvukem zněla mnohem lépe než z CD) se vrátil kapelový duch i nálada z povedeného začátku, jenže už balada „Road Salt“ (byť je skvělá) zase stavěla jen na hlasovém čarování a klávesách, a aby toho snad nebylo málo, odebral se kazatel Gildenlöw za doprovodu hřmící „Of Dust“ přes celý sál až téměř ke zvukaři, kde si vylezl na stoleček a odzpíval a odgestikuloval tam celou „Kingdom Of Loss“. Zajímavé zpestření, aby si i zadní řady přišly na své, ovšem na hrající kapelu se tou dobou pochopitelně díval jen málokdo. Následovala dohra s instrumentálkou „Falling“, opět s jasnou ústřední postavou (a hrubě brumící kytarou) a pak už jen závěrečný opus „The Perfect Element“ s bubenickým extempóre celé kapely.

Nikdo asi nebude polemizovat s tvrzením, že Daniel Gildenlöw je fenomenální zpěvák, který je schopen na živo vystřihnout neskutečné výšky, procítěně šeptat i naplno řvát, jen se poslední dobou vkrádá pocit, a úterní koncert ho spíše potvrdil, že už toho začíná být trochu moc. Moc divadla, moc sebestřednosti. A to nemluvím o přídavku, kdy se nám za doprovodu klavíru dostalo řádné dávky „vyprávění“, poté proběhlo velké usazování všech lidí v sále, včetně zvukařů a backstage, abychom tak společně u táborového ohně mohli zapět Cohenovku „Hallelujah“, kterou tolik milují naše ratolesti díky Shrekovi. Na jejím konci jsem chtěl už jen vědět, proč nikdo nenafouknul žábu a proč se na konci nekřičelo: „Umí!“, jak se tak na Portě běžně dělává.

PAIN OF SALVATION

Přes všechny výtky shora uvedenou jsem ale rád za tohle švédské podzimní zastavení. Byl to příjemný koncert, kterému ke skvělému chybělo jen více kapely, méně zbytečného řečnění, balastu a „rockstárování“ kolem. Tak třeba někdy příště, ale bez podobných „spontánních“ konců a branných cvičení, prosím.

Playlist:
Remedy Lane (Intro)
Of Two Beginnings
Ending Theme
People Passing By
Linoleum
Ashes
Diffidentia
Welcome To Entropia (Intro)
Winning A War
No Way
Road Salt
Of Dust (Intro)
Kingdom Of Loss
Falling
The Perfect Element
přídavek:
Hallelujah (L.Cohen cover)

FOTO LOUŽA (na fotografii ten, co má kukadla jak zrcadla)

Daniel Gildenlöw a Louža


Darkmoor

Zveřejněno: 27.10.2010



Názory redakce
Louža
27.10.2010

Jsem součástí civilní masy chodící se na koncerty místo počítání not bavit a jsem tomu rád. Právě díky tomu jsem si mohl koncert užít bez profesorsky zdviženého ukazováku (tak tentokrát ti to Danieli teda ještě prošlo), či hlubších psychologických analýz ega hlavního protagonisty. Teatrální projev leadera kapely beru jako součást vystoupení uvozující intelektuální status kapely, který zároveň dobře koresponduje s jejím současným rock-retro hudebním směřováním. Někdo si hraje na satana, jiný se prezentuje jako intelektuál ze sedmdesátek. Pozére bez pózy, hoď kamenem! Ve finále je důležitá hlavně hudba a ta byla moc fajn. Tracklist se pěkně rozprostřel přes celou diskografii a z vystoupení bylo hezky vidět, jak se kapela v minulosti postupně přetvářela. Daniel pracoval s publikem vtipně a s vynaložením minimálních prostředků. Hudební chybky byly, jako u každého živého hraní. Pěvecky byla celá show velmi slušná, Daniel sice občas hlasivky trošku zbytečně šetřil, ale co neuzpíval on, pokryli velmi zdařile kytaroví sekundanti. Zvuk byl dobře čitelný i z více než jednoho místa v sále, čemuž bych vzhledem k totálně antihifi architektuře futura skoro nevěřil. Jedinými otravnými mínusy tak byla nudná před kapela a opravdu enormní pauza před nástupem kapely a přídavkem. Můj dojem se napravil v okamžiku, kdy po sestupu z pódia kapela zcela prostá hvězdných manýrů postávala s hrstkou fanoušků u baru a nenuceně konverzovala. Nová deska má podle Daniela vyjít v březnu příštího roku, takže další brzká zastávka v českých luzích a hájích není nereálná.
Marigold
27.10.2010

Roztomile zmatečný večer, který odstartoval dlouhým čekáním, pokračoval sadou větších či menších technických závad (kytarový technik byl ten večer šestým členem PAIN OF SALVATION) a vrcholil obrazem jednoho značně přebujelého ega. Ano, ač Daniel bezesporu má charisma, smysl pro humor i neskutečný hlasový fond, jeho pozvolné podléhání mesiášskému komplexu z mého pohledu při "Kingdom Of Loss" naprosto zbortilo celou gradaci už tak trochu lopotného vystoupení. Je pěkné, když nám někdo káže o konzumu a stádovitosti ze stolku, oděn do trika BEATLES. Je pěkné, když se při tom extaticky tváří pro fotografy (sexy intelektuál na metalovém koncertě, to je přeci anomálie!). Jen jsem v tom jaksi přestával vidět jakýkoli nadhled, kterým Daniel s chutí shazoval některé "staré šlágry". Pro nové PAIN OF SALVATION je možná charakteristický rozvod s metalovou maskou, ale pražský večer odhalil masku jinou – masku s rysy přebujelého narcismu. Vrchol v podobě hudební spartakiády (© Darkmoor (prý)) během spartánského přídavku "Hallelujah" už jen završil nepříjemný dojem, že Gildenlöwovo ego je výš než skutečný status kapely. Sedm minut výzev "sedněte si"" začíná zavánět arogancí. Škoda, že kapela místo toho neuposlechla hlas lidu, který zazněl jasně a stroze: "čuráci ze Švédska hrajte!" Ale nešť. Pokud si odmyslím zvoraný konec, byl to celkem příjemný koncert skvělé kapely, který neustále nahlodávaly drobné lapálie. Vždycky, když se příjemnost chystala přerůst v něco víc, přišlo nějaké to klopýtnutí. Škoda i proto, že BEARDFISH byli více než vydatným předkrmem, hlavně když frontman seděl a zpíval klidnější party.

Na to, že jsem viděl koncert jedné se svých milovaných kapel, jsem odcházel překvapivě netečný. Tedy – nejprve vytočený, až pak netečný. Žádná výhra, žádné bravo, Danieli...

s kapelou PAIN OF SALVATION:

s kapelou BEARDFISH:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page