O něco delší pauza, než na jakou byli dosud fanoušci MARILYN MANSON zvyklí, posloužila skupině po albu „Holy Wood“ k uspořádání věcí pro nadcházející dekadentní období, charakterizované obdivem k meziválečnému berlínskému kabaretu, expresionismu, burlesce a vaudevillu. Mezi tím se Marilyn Manson v útrobách svého losangeleského domu věnoval malování, ochutnávání z lahví absintu rozličných světových značek a souběžně s tím i producírování po banketech se svou novou múzou Ditou Von Teese.

Po odchodu dlouholetého baskytaristy Twiggyho Ramireze bylo všem jasné, že je nutné na jeho místo v krátkém časovém úseku najít adekvátní náhradu. Tou se brzy stal zručný seveřan Tim Sköld, který na sklonku osmdesátých let minulého století velel hair metalovým SHOTGUN MESSIAH, aby v průběhu následující dekády na několik let zakotvil v sestavě elektronických pirátů z KMFDM. Opětovný příklon k přímočarosti, tvrdosti a moderním elektronickým zvukům byl tedy u novinky, která nakonec dostala název „Golden Age Of Grotesque“, logicky očekáván. Nové skladby však již nebrojily proti náboženství, ani nefušovaly do politiky, ale opěvovaly symbolismus, dětinskou hravost, noční život ve velkoměstech a byly přímočařejší a více bezprostřední. Sám Manson se v nich nebývale ponořoval do svého dětinského nitra a vydatně užíval nesrozumitelných slov nebo cizojazyčných výrazů jen proto, aby skladbám navodil určitou náladu a netradiční rytmizaci. Změnil se i jeho přístup ke zpěvu, kdy ze sebe počal čím dál častěji vyluzovat prazvláštní falzetové zvuky – bolestné úpění, sténání nebo slastné pobrukování. Všechno na „Grotesce“ bylo od základů podřízeno bezprostřednosti a spontánnímu zhudebnění temných umělcových představ. Album se tak stalo oslavou dekadentních třicátých let, sexuality a svobody ducha. Nové songy divoce swingovaly, navozovaly surrealistické obrazy, ohýbaly se v netradičních rytmech a klouzaly po naleštěných parketách. Schválně si pusťte třeba takovou „Slutgarden“, při níž si brzy uvědomíte, jak to pod vámi již nějakou dobu pěkně promlaskává.

Nahrávku po zlověstném intru odstartují dvě zaručeně hitová monstr čísla – „This Is The New Shit“ a „Mobscene“, kdy zejména první jmenovaná jízda má schopnost strhnout dav k fanatickému běsnění. Dadaistické žvatlání sebou přinese swingově rozdováděná „Doll-Dagga Buzz-Buzz Ziggety-Zag“, ale i nu-metalově hutná „Ka-boom Ka-boom“, stojící na ústředním kytarovém riffu. Z trochu jiného soudku přichází emočně vypjatý skřehotavý titulní song „Golden Age Of Grotesque“, který se kromě své teatrálnosti drží bluesových základů. Jsou zde zastoupeny jak velmi přímočaré výpady („Use Your Fist And Not Your Mouth“ nebo „Vodevil“), které korespondují s dávnou minulostí souboru, tak také ponuré songy opatřené určitými dekadentními nebo mystickými prvky („Para-noir“ s vulgárním ženským monologem v podobě špinavého samplu či jedovatá „Spade“, což je zatěžkané temné monstrum, které se plíživě sune v pomalém tempu, aby se následně vzepjalo v ten nejďábelštější refrén celé nahrávky). Kostru alba drží nakažlivá „(s)AINT“, obscénní „Slutgarden“ a sarkastický kolovrátek „Better Of Two Evils“. V těchto písních nejvíce vynikl moderní groove alba, elektronicky předprogramovaná rytmika a keyboardy opatřené výdobytky aktuálních zvukových technologií. V rámci diskografie MARILYN MANSON je „Groteska“ poměrně osobité a živelné album, které úspěšně zakončilo nejsilnější kvartet dodnes nezpochybnitelných, na nové zvukové prvky bohatých, ale i hity přinášejících Mansonových děl, a já jej tudíž hodnotím velmi vysoko.