Zdá se to být někdy tak strašně jednoduché. Vezmete kytaru a pár kámošů, kteří se postarají o ostatní nástroje, a začnete to hoblovat. Nijak si to nekomplikujete, nevymýšlíte žádné novosti a ani to nehodláte brát zas příliš vážně. Důležitý jsou pivečka, bigbít, parťáci a pak možná přijdou i ty holky.
Identitu těchto čtyř výtečníků docela věrně prozrazují i dva klipy ke skladbám pocházejícím z letošního alba „Murder The Mountains“ a jestli vaši pozornosti doteď unikaly, tak vřele doporučuji! Minimálně po zhlédnutí vizualizace písně „Wires“ mám jasno v tom, že bych těmto nezodpovědným pijákům nesvěřil ani korunu!
V podobném „ideologickém“ rozpoložení se samozřejmě nese i hudba. RED FANG toho příliš mnoho neřeší, ale na druhou stranu je nelze ani nazvat nějakou estrádní partičkou určenou k pobavení pár kamarádů. Když si poslechnete jejich druhé album, tak rozhodně uznáte, že muziku jako takovou zas neberou úplně na lehkou váhu.
Spíše si ji hodlají naplno užívat a na tom rozhodně není nic špatného. Určitě v případě, že vám z toho vypadne desítka pivem a potem načichlých skladeb, které se dají dost dobře nazvat buď dřevorubeckým rockem anebo hodně hlasitým rock’n’rollem. Záleží čistě na vás, jak si tuto kolekci budete sami pro sebe interpretovat.
Její kouzlo hledejme především v nenucenosti, s jakou se na vás její jednotlivé neurvalé položky valí. Stylové ukotvení by se dalo identifikovat jako stoner rock, se vším, co k této škatulce patří. Lehce psychedelický opar se vznáší i zde, nicméně tato čtveřice se do žádných „halucinogenních“ výletů příliš nepouští. Raději dává přednost větší přízemnosti, tedy místům, odkud to k pivní pípě není zase příliš daleko.
Nechci však svými předchozími řádky vzbuzovat dojem, že „Murder The Mountains“ je nějaká sbírka chmelových odrhovaček, vyplňující veselé večery plné prdění a krkání. Album totiž dokáže být i velice spolehlivým vodítkem po současné vlně stoner rockové renesance. K tomu si vystačí i bez toho, abychom jej nutně považovali za trendové. Upřímnost mu totiž rozhodně nechybí. Ta ve spojení se slušně nakopnutými skladbami a již několikrát zmiňovaným bezstarostným feelingem tvoří pozoruhodný příspěvek k trvale udržitelnému rozvoji tohoto svébytného rockového subžánru.
Onu zmiňovanou skromnou psychedelii mají na svědomí hlavně „sedmdesátkové“ kytarové riffy. Jejich sytý zvuk je jejich plusem i mínusem zároveň. Plusem v tom smyslu, že velmi dobře zvládnutá produkce dodává hudbě RED FANG tolik potřebného paliva, o kolik si řekne nenasytný Impala Station Wagon z roku 1979, ale zároveň trochu ubírá na neohrabanosti a buranství, se kterými se tato čtveřice hodlá prezentovat. Tento nedostatek však rozhodně nepatří ke kritickým a navíc se jako handicap může jevit pouze v kombinaci s celkovou image kapely.
Album, ze kterého lze těžko vybírat ty nejsilnější kusy. Mám-li se však o to pokusit, tak jako první vytahuji z koše klipovou „Wires“. Nekomplikovaný rytmus žene skladbu bez jakéhokoliv zakolísání vpřed a její ústřední linka je natolik chytlavá, že vám v hlavě zůstane déle, než poslední zbytky ležáku Pabst Blue Ribbon. „Throw Up“ zase naproti tomu představuje ostrou jízdu bez překročení povolené rychlosti, která v závěru díky valivému riffu připraví nečekané rozuzlení.
U hodnocení podobných záležitostí prostě rozhodují takové zdánlivé maličkosti, jako jsou ten „správný“ feeling, dostatečně chytlavé a trvanlivé skladby a pochopitelně celkově řiť nakopávající muzika. Tohle všechno zde nacházím. V rámci zvýšené poptávky po zarostlých chlápcích ze Států nemusí RED FANG rozhodně nic předstírat. Prostě jen teď nastal jejich čas, tak si jej spolu s nimi užívejme!
Video ke skladbě „Wires“:
