Pátek
24.11.2017
Noční verze
 id
 heslo
Rok vydání
2011

Vydavatel:
Roadrunner Records

Stopáž:
57:06

Studio:
Atlantis Studios, Stockholm (Švédsko) + další studia

Produkce:
Mikael Åkerfeldt

1. Heritage
2. The Devil's Orchid
3. I Feel The Dark
4. Slither
5. Nepenthe
6. Häxprocess
7. Famine
8. The Lines In My Hand
9. Folklore
10. Marrow Of The Earth

Mikael Åkerfeldt
vokály, kytary, mellotron, piáno

Martin Mendez
basa

Martin Axenrot
bicí a perkuse

Per Wilberg
klávesy

Fredrik Åkesson
kytara

+ hosté:

Alex Acuña
perkuse ve "Famine"

Björn J:son Lindh
flétna ve "Famine"

Joakim Svalberg
piáno v "Heritage"

Orchid (1994)
Morningrise (1996)
Live In Rijsel (bootleg) (1996)
My Arms, Your Hearse (1998)
Still Life (1999)
Blackwater Park (2001)
Deliverance (2002)
Damnation (2003)
Lamentations (DVD) (2004)
Ghost Reveries (2005)
The Roundhouse Tapes (live) (2007)
Watershed (2008)
Heritage (2011)
Pale Communion (2014)
Sorceress (2016)

OPETH - Heritage

S hudbou OPETH je to jako se zahraniční politikou Spojených států. Každý má na ni svůj, leckdy velmi vyhraněný, názor bez ohledu na hloubku znalostí a zájmu. Ať Mikael Åkerfeldt a spol. od jisté doby udělají cokoliv, pozornost davů je stoprocentně zaručena. Že si samotní Švédové pod tímto tlakem zvykli už žít, nás má přesvědčit jejich letošní počin, při jehož popisu si rozhodně nevystačíme s oním osvědčeným „úkrokem stranou“. Za ten se koneckonců dal považovat i 8 let starý poloakustický výlet „Damnation“. Dílo, s nímž by za určitých okolností mohla být novinka pojmenovaná „Heritage“ konfrontována.

I letos totiž máme tu čest se značně odlišným materiálem oproti zaběhnutému mustru. Jenomže zatímco v roce 2003 se jednalo o pokus vykročit na tenké ledy zvuku elektrických kytar zbavené rockové hudby, současný počin pak lze v tomto směru jednoznačně přirovnat k první lidské výpravě do kosmu. Art rock sedmdesátých let byl pro jedny vrcholem bouřlivého rozvoje rockové hudby, po kterém v různých vlnách přicházely už jen variace dosavadních poznatků a pro druhé zase posun hudby pro „obyčejné lidi“ do sfér, ve kterých nemá co pohledávat. Ať je to jak chce, pro OPETH toto období představuje nekonečný zdroj inspirace.

OPETH

To pochopitelně průměrně vnímavý posluchač odhalil i na tradičních metalových počinech této švédské skupiny, ale touhu dát dohromady nahrávku, jež se zcela oddá vlivům více než 3 dekády staré hudební éry nelze nazvat jinak, než velikou troufalostí. Což o to, kompetencí by na to tady díky zálibě v sedmdesátkovém retru mělo být více než dost, ale je na to připravena věrná posluchačská základna? A je na to vůbec kompozičně připravena i kapela samotná?

Odpověď by mohla znít velice alibisticky – ano i ne. Zdařilý úvod alba totiž zavře ústa většině pochybovačům. Když se po nicneříkajícím úvodním preludiu a lehce nenápadném startu naplno rozjede (v podstatě) úvodní skladba „The Devil´s Orchid“, najde se více než dost důvodů, proč se na celé tohle v diskografii skupiny ojedinělé dobrodružství těšit. Energická píseň poháněná chrastivě historickým kytarovým zvukem a vzletným Åkerfeldtovým vokálem je přesně tím, co tato ambiciózní nahrávka potřebuje pro uhájení svého vzniku. Když zvolní od počátku nastolené tempo a napětí, dostávají se ke slovu bohaté aranžmá, coby výrazný výsledek hnidopišské studiové práce a naplno tak ožívá duch dekády, ve které definitivně zanikly ideály hnutí hippies.

Není nutné pečlivě studovat rockovou historii, ani se prohrabávat tunami vinylů, ať už těch známých anebo zapomenutých kapel, abyste poznali, že s originalitou si „Heritage“ zrovna tykat nebude. Nejsem si jist, jestli vůbec někdo kladl na album zrovna takovéto nároky. Pomineme-li skupinu škodolibých čekatelů na vylámané zuby „kovaných“ metalistů snažících se hrát hudbu, které v podstatě nerozumí, dala by se očekávání shrnout jako mírné napětí. Na jeho hladině se však bohužel i přes nadějný úvod nedokáže „Heritage“ udržet po celou svoji dobu.

Ono by se po několika posledních počinech OPETH znamenajících spíše stagnaci, než věci neslýchané, daly nároky na skupinu podrobit určité revizi, nicméně nelze zastírat fakt, že ani toto album i přes svoji žánrovou odlišnost nepřináší tolik potřebný svěží vítr. Problém by nebyl ani tak ve schopnosti ideologického uchopení artrockového muzicírování, kteréžto má skupina už hodně dlouho zakódované ve své DNA, ale spíše ve způsobu jeho uvedení do praxe.

Na skladbách je znát pečlivá příprava, nepodcenění jediného z detailů tvořících obrovský celek, stejně tak i kvalitní produkční práce, byť přiznávám, že zvuk „Heritage“ může být zdrojem dlouhých polemik. Co však v některých momentech chybí, je silnější nápad, nosný motiv či lépe řečeno um udržet posluchačovu pozornost. Album totiž po slibném rozjezdu jako by v určitém momentě upadlo do ospalé letargie, ze které se však probírá jen velice těžko. Pochopitelně, že záměr navodit nadpozemsky zasněnou atmosféru je jedním z poznávacích znamení artrockového žánru, nicméně právě v těchto fázích jakoby OPETH ztráceli i tak nepříliš pevnou půdu pod nohama.

Napoprvé sice vše ještě poměrně rychle zachraňuje svižná „Slither“, ale hned následující „Nepenthe“ uvrhá dění do velice rozpačitého přešlapování na místě. Tedy ne, že by v těchto chvílích začalo být vše úplně špatně, spíše se dá hovořit o zbytečném rozmělňování jinak slibných nápadů. Škoda, že entusiasmus, jenž provázel vznik alba (o čemž mimochodem svědčí i dokument přiložený k jeho speciální edici), nedokázal najít bezproblémovou společnou řeč i s kompozičním procesem.

Od jisté doby to prostě se žádnou nahrávkou OPETH není vůbec lehké. Protichůdné pocity svádějí nelítostné souboje a nic nenasvědčuje tomu, že by měl v dohledné době nastat klid zbraní. Na „Heritage“ je hned několik skvělých momentů, ale stejně tak i dost těch fádních či nudných. Tím pádem je to vlastně i navzdory stylově zcela odlišnému přístupu typický produkt Švédů z několika posledních let. Album rozhodně stojící za poslech bude pro mnohé mladší posluchače znamenat i první seznámení s podobnou muzikou a je otázkou, jestli pak i oni neprojeví touhu seznámit se s originálem. V porovnání s ním „Heritage“ určitě neuspěje, ale ani to není důvod jej zavrhovat. Krok OPETH do neznáma, který sice nevyšel zrovna dokonale, ale na druhou stranu krok, který mohl dopadnout i mnohem hůře.

PS: Dvojice skladeb nabídnutých jak bonusovým DVD speciální edice, tak webem vydavatele jen dokumentuje rozpačité dojmy z alba. Jinými slovy - „Pyre“ vynikající, „Face In The Snow“ průměr, na který zapomenete do 5 minut.


Dalas

Zveřejněno: 24.10.2011

WWW odkaz:


Názory redakce
Rudi
24.10.2011

Parafrázujúc kolegu Thorna, v súboji s "Damnation" vychádza u mňa "Heritage" ako víťaz. Uveriteľnejší, "teplejší" zvuk a pútavá retro nálada. Samozrejme, keby bol celý materiál v podobne chytľavom duchu ako "The Devil´s Orchard" alebo "Slither", bolo by to ešte lepšie. Takto tu máme "iba" radosť z krásne melancholického, uvoľnene plynúceho albumu, ktorý je naozaj podareným "fuck you" všetkým sterilným, nabúšeným produkciám súčasnosti.

[8 / 10]
Radicalcut
24.10.2011

Príjemný retro výlet. Napriek typicky melancholickej nálade počuť, že Åkerfeldt konečne hrá to, čo ho najviac baví a konečne škrtol growling. O to viac zamrzí, že výsledok mohol byť o niečo lepší a menej všedný. Nebyť miestami bezradne lepených pasáží a tradične prehnanej stopáže, hodnotil by som vyššie.

[7 / 10]
Shnoff
24.10.2011

Rozhodně chvályhodné a odvážné rozhodnutí vymanit se z metalových okovů. Za to je třeba zatleskat. Je tam jen jeden drobný problém. Nedá se to poslouchat. A neroste to a neporoste.

[5 / 10]
Subeer
24.10.2011

Přestože se k OPETH nemodlím, tak musím na rovinu uznat, že ovládají jednu věc naprosto dokonale a to, že se vždy umí trefit do mojí nálady. Jejich alba si hned vytváří jistý druh aury, která se následovně sama dlouho připomíná a láká k dalším poslechům.

„Heritage“ není vůbec výjimkou. Prostě si jednou přišlo, odehrálo, zaujalo a navíc okrylo duši, další krásnou opethtí duši. Komorní až intimní atmosféra s jistým neklidným pnutím je potom největším pozitivem kolekce společně s nezvyklou, vůči ostatním opusům, semknutostí desítky skladeb.

Fanda rocku, nutně netesknící po Åkerfeldtově hrdelní hrubosti stejně tak deathových nostalgiích, samozřejmě nachází v hard rockovém experimentování s malou trošičkou toho jazzíčku snadnější pochopení a „Heritage“ pro něj má i srozumitelnější význam a toď i můj případ.

Umírněné nadšení vedlo k tomu, že jsem si pořídil Ltd. verzi. A přidávám tři pozitivní postřehy.
1) Roadrunner Records se konečně letos naučili dělat limitky pořádně.
2) Bonusové skladby „Pyre“, a „Face The Snow“ stojí za zvýšenou investici.
3) Mike Åkerfeldt mi připadá jako úplně normální chlápek, na kterém je vidět jak moc má rád to co dělá, ale nemá problém si z toho udělat srandu, stejně tak sám ze sebe.

„The good thing for me is that I’m a musical genius, so I can just basically come up with masterpiece on eh, on eh the clamping my hands, you know. I’m sitting here with the guitar as well, you know, not playing it, as you realized, it is not really necessary for the shot, kind a looks good, kind a looks a bit like Bryan Adams hanging around, you know, it is nice guitar”


[7,5 / 10]
Thorn
23.10.2011

Z konfrontácie s "Damnation" u mňa "Heritage" vychádza ako porazený. Sedemdesiatkové retro OPETH sedelo viac v pesničkovejšej, zovretejšej podobe. Producent a dramaturg(?) Steven Wilson možno chýba viac, než by sa zdalo.

[6,5 / 10]
Naathir
23.10.2011

Sama o sobě je odvaha vybočit ze zaběhnutých kolejí pěkná. Při konfrontaci s realitou, tedy s tímto albem, to vidím tak nějak rozporuplně. Chápu Åkerfeldtovu zálibu v sedmdesátkovém rocku, ale nejde mi ale do hlavy, proč takové zalíbení provázející OPETH již delší dobu eskaluje nekonfliktním retrem. Retrem, na němž z postupů, které dělaly z této kapely takový fenomén, nacházím minimum. Nebýt Mikaelova vokálu a pár víceméně podařených svojských momentů, neměl bych vůbec pocit, že za tímto počinem stojí OPETH. I zpátečnická produkce tomu velice pomáhá. Jednoduše mi tento počin přijde jen jako lehce nadprůměrný prog, jenž by ve společnosti (do které chce zjevně mířit) KING CRIMSON, JETHRO TULL, CAMEL a dalších měl nanejvýš na to hrát druhé housle.

[6,5 / 10]
Deadmann
23.10.2011

Osobně bych neměl problém se směrem, kterým se OPETH vydali, pokud by ovšem natočili DOBROU desku. Takhle je to při vší úctě pouze okolo průměru. Přitom OPETH mají schopnosti, bohužel však jednotlivé prvky nedrží příliš pohromadě. Škoda, mohlo to dopadnout daleko lépe.

[5,5 / 10]
Arrow
23.10.2011

Ako tak pozerám na kritické pohľady redakčných kolegov na „Heritage“, nemôžem sa zbaviť dojmu, že sa OPETH dostali do takej fázy kariéry kedy je módou si do nich kopnúť. A to nech by nahrali akýkoľvek album, či už pokrokový alebo v duchu svojich najlepších tradícií. Najvýraznejšiu paralelu tu vidím s ISIS, ktorých posledný album dostáva svojho uznania až v súčasnosti. Z hľadiska kariérneho vývoja kapely je „Heritage“ krok správnym smerom. V kontexte celej hudobnej dráhy OPETH to nie je až taký premet akým sa môže na prvý pohľad zdať. Naprieč celou diskografiou nájdeme množstvo skladieb, z ktorých mohol Mikael Åkerfeldt čerpať inšpiráciu, opomínajúc „Damnation“. Klasická atmosféra, ktorú treba hľadať hlbšie, množstvo inštrumentálnych lahôdok, decentný spev a veľmi solídny zvuk nie je možné hodnotiť ako priemer (resp. podpriemer). Z hľadiska úrovne jednotlivých skladieb nevidím slabé miesta, do každej je vtepaný osobitý charakter a emocionalita. Tento album bude pre mňa vždy symbolom jesene roku 2011 a aj preto 10.

[10 / 10]
Stray
20.10.2011

OPETH jako představitele poměrně nepřímočaré metalové hudby nemám za srdeční záležitost, přesto je respektuji a od průlomového alba „Still Life“ sleduji. Vlastně se mi všechna alba (počínaje tímto z roku 1999) líbí. Novinku jsem vyhlížel s mnohem větším zájmem než kteroukoliv jejich minulou nahrávku z mnoha důvodů – odstranění growlingu, příklon k stylizaci rockových alb sedmdesátých let, krásný obal. Švédové zkrátka měli velkou příležitost nahrát svou největší desku. Nestalo se tak, protože letošní skladby mne neupoutaly téměř ničím a nazval bych je hodně vlažnými. Jejich komorní pojetí retra je mi vzdálené a to podstatně více než je tomu u řady jejich krajanů (PAIN OF SALVATION, SPIRITUAL BEGGARS, GRAVEYARD …). Změny jejich výrazu k zahuhlanému soundu 70´s sice kvituji, ale zápal pro „Heritage“ v sobě nacházím hodně těžko. Jediná skladba, o které můžu tvrdit, že se mi zde opravdu a bez spekulací líbí je „Slither“ (zjevné inspirace RAINBOW) a to je sakra málo. Velká škoda.

[5 / 10]
Hooya
20.10.2011

Dávno před vydáním "Heritage" se vědělo, že Mikael chystá kontroverzní projekt. Absenci growlingu a slibované jiné vyznění kolekce si velká část die-hard fans nechtěla připustit, naprosto odlišný coverart se poté stal přiloženým polénkem v ohni. Tyto aspekty naopak zvyšovaly mé očekávání, které se ale po vypuštění nahrávky do světa přetvořilo v hluboké zklamání. Na první poslech zněla novinka zajímavě, mírná jinakost postupů dávala jistou naději v hledání perel pod povrchem i atmosférický odér sedmdesátých let sliboval velké věci, jenže tohle všechno dalšími poslechovými seancemi vyšumělo do ztracena. Místo bohatosti motivů lezla stále více na povrch sterilita a nedotaženost materiálu.

"Heritage" jako by představovalo utrápenou procházku pouští, na jehož konci zůstane jen suchost v ústech, bolavé nohy zúčastněného a zároveň touha po regeneraci něčím záživnějším. Ani sympaticky našlápnutá "Slither" ani „watershedovská“ "The Devil's Orchard" s výborným klipem nemá šanci odvrátit pocit prázdnoty, dostavující se po doznění posledních tónů nahrávky.

Mikael poprvé šlápl vedle, snad příští deskou nalezne opět pevnou půdu pod nohama. A klidně bez growlingu.

[4,5 / 10]
Darkmoor
20.10.2011

Další švédské retro... a tím by to mohlo končit. Stejně jako PAIN OF SALVATION i OPETH aktuálně loví v dobách progresivnímu rocku zaslíbených a v souvislosti s úplným zvukovým přerodem i stylizací trpí i stejnými neduhy. Ano, i oni tomu lovení občas přidají sebe, i jim se pod rukama občas zatřpytí blyštivější kousek. Je toho ale ještě o fous míň, než u kolegů. Album, které sice lze příjemně vyslechnout bez skřípotu zubů, ale také album, k němuž je jen pramálo důvodů se vracet. To je úděl "Heritage".

[6 / 10]
Klypso
13.10.2011

Úprimne, nebyť vybočenia zo zabehnutých koľají, asi by som už o ďalší album OPETH nezavadil. Aj keď „Heritage“ nakoniec nenaplnil očakávania dané odviazaným obalom a sprievodnými rečami o nikdy nepočutom, oceňujem, že Mikael bez pretvárky zložil album, ktorý ho jednoducho baví. Ak teda materiál ani zďaleka nie je dokonalý, aspoň znie znova zaujímavo – nie ako ďalšia variácia minulých úspechov a hra na istotu.

Bohužiaľ, album má aj svoje záporné stránky. V prvom rade, OPETH sa definitívne posunuli z pozície kapely, ktorá je v rámci progresívneho metalu vzorom, do úlohy žiaka. Zvesti o neprirovnateľnej hudbe boli pochopiteľne nezmysel: „Heritage“ pripomenie hneď niekoľko rockových spolkov zo sedemdesiatych aj osemdesiatych rokov. A hoci vkusné retro vždy poteší, pôvodnosť sa spravidla poráža len ťažko.

V druhom rade, Švédi tentokrát neoslnia ani spevom. Kým Mikaelov growling patrí medzi tie najvýraznejšie na scéne, jeho čisté spievanie nemá osamote a mimo vyložene melancholických štruktúr potrebnú naliehavosť. Popevok „Boh je mŕtvy“, vypožičaný z Nietzscheho slovníka, preto zostane len pri ambícii stvoriť niečo zásadné. Svojím podaním neprekoná métu ďalšieho obyčajného refrénu a zaujatie pre myšlienku neprinesie ani po niekoľkom opakovaní. Osobne ma celkom prekvapuje, že OPETH chýba iskra práve na albume, ktorý mal byť predovšetkým slobodný a uvoľnený.

V treťom rade, po všetkých tých formálnych zmenách platí pre novinku napokon to isté, čo platilo pre predošlé dve radovky: potreba vracať sa k nim nevznikla ani v čase vydania, nieto s odstupom týždňov alebo mesiacov. Ak sa teda žiada osobitne pochváliť druhú časť albumu pre jej opojnú inštrumentálnu stránku, nepôjde to s čistým svedomím.

Aby sme to zhrnuli: OPETH sa vydali bezpochyby pozoruhodným smerom, akurát výsledok mohol byť o niečo presvedčivejší. Na znovuzískanie mojich sympatií to ale stačí.

[6,5 / 10]
Odvážný krok OPETH nedopadl úplně dokonale, ale jako celek je "Heritage" příjemnou nahrávkou, k jejímž vstřebání je bezpodmínečně nutné zapomenout na všechnu předchozí tvorbu skupiny, která ji má na svědomí.

Autor recenze:
6,5 / 10

Redakce:
6,5 / 10

7,3 / 10



s kapelou OPETH:

s kapelou BLOODBATH:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page