Ten příběh o liverpoolské skupině všichni jistě znáte. O ústřední formaci zkázonosného metalu postupně opouštějící metalové kořeny a plynule přesunující pole působnosti až k někam k experimentální éteričnosti RADIOHEAD či stadiónové uvolněnosti COLDPLAY. Jistě jste nesčetněkrát četli, jak tato zázračná formace neustále mění tvář a přitom se kvalitativně pořád udržuje na nebeských stupnicích.
Je obdivuhodné, jak dlouho vydržela těmto Angličanům fazóna. Udržet si uvěřitelnost a přirozenou „emocionalitu“ přednesu je projev mistrovství. ANATHEMA vždy úspěšně operovala s těmito zbraněmi, netlačila na pilu a nechala promlouvat výhradně vnitřní pudy. Dlouhá tvůrčí pauza však předznamenala změnu kompozičního přístupu a ukázalo se, že Achillovou patou dnešní ANATHEMY jsou právě okamžiky, v nichž bývala nejsilnější.
„Distant Satellites“ je logickým pokračováním předloňské řadovky „Weather Systems“, která kapelu definitivně ukázala v pozici snažící se zakrýt kompoziční pustinu tunou smyčcového balastu. Hra na city, to byla vždy disciplína, kterou skupina okolo bratrů Cavanaghových důrazně odmítala, nešlo jí však odolávat donekonečna.
Album je tedy i nyní přeplněné srdceryvnými vokálními linkami (duety Lee a Vincenta se dávno staly trademarkem kapely), které, aby vás ještě více vzaly za srdce, jsou podpořeny masou nástrojů v pořadí, v němž jejich intenzita neustále sílí, až do konečného finále. Post-rockový mustr ale není tou hlavní překážkou nahrávky. Podstatu ANATHEMY, v minulosti stavící na zcela odlišných hodnotách, nyní ničí v současnosti tolik oblíbené samply a jejich přehnané využití. Zkuste si schválně pustit „One Last Goodbye“ a porovnejte.
„Distant Satellites“ se od předloňské desky liší snad pouze v tom, že se ve vás občas (těžko říci, zda úmyslně) cosi probudí („Anathema“, „Distant Satellite“). Jsou to však jen zlomky toho, s čím tato kapela dokázala přijít v minulosti. A především je to díky velké snaze mít to zase tam. A to se s curriculum vitae kapely neslučuje. ANATHEMA byla vždy jako studánka. Čistá a upřímná. Měla v sobě cosi velmi těžko identifikovatelného, co nelze vykouzlit na povel. Něco, k čemu nepomůžou samply, ztrojení hlasů ani větší intenzita hlasitosti v závěru skladeb. Něco, čeho v ANATHEMĚ posledních let nacházím v upřímné formě stále méně a méně.