Úterý
16.1.2018
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
2014

Vydavatel:
Columbia

Stopáž:
61:58

Produkce:
Mike Exeter, Glenn Tipton

1. Dragonaut
2. Redeemer of Souls
3. Halls of Valhalla
4. Sword of Damocles
5. March of the Damned
6. Down in Flames
7. Hell & Back
8. Cold Blooded
9. Metalizer
10. Crossfire
11. Secrets of the Dead
12. Battle Cry
13. Beginning of the End

Rob Halford
vokály

Glenn Tipton
kytara, klávesy

Richie Faulkner
kytara

Ian Hill
basa

Scott Travis
bicí

Rocka Rolla (1974)
Sad Wings Of Destiny (1976)
Sin After Sin (1977)
Stained Class (1978)
Killing Machine (1979)
Unleashed in the East (Live) (1979)
British Steel (1980)
Point Of Entry (1981)
Screaming For Vengeance (1982)
Defenders Of The Faith (1984)
Turbo (1986)
Priest ... Live! (Live) (1987)
Ram It Down (1988)
Painkiller (1990)
Metal Works ´73 – ´93 (Best Of) (1993)
Jugulator (1997)
Meltdown (Live) (1998)
Demolition (2001)
Live In London (Live) (2003)
Angel Of Retribution (2005)
Nostradamus (2008)
A Touch Of Evil: Live (Live) (2009)
Redeemer Of Souls (2014)

JUDAS PRIEST - Redeemer Of Souls

Hodně hodně otázek nastolí nové album této britské metalové legendy a mnohé z nich nebudou věru příliš příjemné. Mezi ty nejčastější však nejspíš budou po doznění nádherné balady "Beginning Of The End" patřit dotazy směřující do budoucnosti existence JUDAS PRIEST. Bude právě tato skladba představovat jejich pomyslný "High Hopes" a vůbec celá deska pak "The Final Frontier"? Možná lehce provokativní příměr k jiné britské metalové stálici a jejich (stále pravděpodobně) poslední studiové nahrávce se však na mysl vnucuje automaticky.

Osobně si totiž v současnosti, takříkajíc za čerstva po utříbení dojmů z osmnáctého alba skupiny, neumím představit její další tvůrčí fungování bez značného rizika sebeparodie. Proč ta ostrá slova? Rozhodně ne kvůli tomu, že by toto recenzované album představovalo nějaký kardinální průser. Ono právě naopak díky svému ortodoxně a důsledně staromilskému pojetí na celé své tradičně nemalé ploše ani na chvíli neuráží, byť bohužel opět, jako i v případě předchozích dvou počinů vzniknuvších po návratu pěvce Roba Halforda, nedokáže udržet pozornost po celou hrací dobu.

JUDAS PRIEST

Avšak hlavně oproti velmi ambicióznímu dílu "Nostradamus" paradoxně naprostá rezignace na poslední zbytky progrese má za následek fakt, že se na "Redeemer Of Souls" podařilo dostat asi maximum ze současných tvůrčích sil těchto veteránů. A to jak v dobrém, tak i ve zlém. Pozitivní je v každém případě způsob, jakým se podařilo stárnoucím metalistům vyvolat ducha doby, kdy to takříkajíc ještě šlapalo na plné obrátky. Této aspirace nezůstala ušetřena ani produkce, prostá jakýchkoliv pokusů o moderní metalový sound.

S tím pak logicky přichází i míra posluchačských očekávání, kterou je potřeba nastavit přesně tímto směrem. V opačném případě se skutečně se zlou potážete. Pokud na této cestě nebude dostatečným průvodcem úvodní úderná položka "Dragonaut", jež jasně nastaví mantinely, ze kterých se pak následující dění už nedokáže, a vlastně ani nechce, vymanit, nezbývá než do následujících bezmála 60 minut popřát hodně štěstí při hledání něčeho dříve neslyšeného.

Pomyslný souboj zbytečných skladeb s těmi povedenějšími vyznívá přeci jen těsněji ve prospěch těch, které dokáží bavit. "Halls Of Valhalla" je frontální útok v plné síle. Útok do časů minulých, kdy heavy metal dobýval dětské pokoje teenagerů a nervovou soustavu jejich rodičů. Do časů, kdy Rob Halford a spol. museli před americkým soudním dvorem obhajovat svoji existenci. Energická jízda nezapře bojového ducha a má představit JUDAS PRIEST jako kapelu, která nestárne a která má energie stále na rozdávání. Následující zpomalení ve "Sword Of Damocles" ještě dokáže udržet energický trend z předchozí skladby. Lehce historizující ústřední motiv, chytlavý refrén a akustická mezihra v prostřední části, nabízející prostor k procítěnému Halfordovu projevu, jednoznačně ukazují na pocit smířenosti tvůrců samých se sebou, který se tomuto albu podařilo vtisknout.

Bohužel poněkud slabší prostřední pasáž ("March Of The Damned", "Down In Flame") docela mírní počáteční nadšení. Sám pro sebe jsem si tuto skupinu písní nazval šedými myškami. Jedná se o kompozice, které nepůsobí vysloveně bezradně, avšak na druhou stranu vám v krevním oběhu kýžené rozproudění taktéž nevyvolají. Jedná se o takový současný standard JUDAS PRIEST, nebo chcete-li stále relativně funkční rutinu. To samé platí i pro několik dalších kusů ("Cold Blooded", "Metalizer", "Crossfire"), které však díky silnějším nosným melodickým linkám působí o poznání záživněji, ale nedokáží však úplně eliminovat dojem stárnoucí a unavené kapely, jež bohužel s každou další skladbou roste a roste.

JUDAS PRIEST

Skladby jako "Crossfire", "Secrets Of The Dead" anebo "Battle Cry" v samotném závěru přeci jen opět pozvedávají zkomírající atmosféru. Té první se to daří díky silnému bluesovému feelingu, zcela se vymykajícímu z pevně daného konceptu nahrávky, té druhé zase s pomocí, pravda nikterak objevných, ale v tomto případě dobře fungujících skoro až nenápadných orientálních motivů. No a ta třetí je opět nefalšovanou heavymetalovou jízdou a vzpomínkou na divoké mládí. Bohužel však i naplno odhaduje skutečnost, že to je navždy ztracené, neboť výšky, do kterých se zde Rob Halford svým hlasem nezřídka pouští vzbuzují už silnou závrať.

Čas letí jak splašený kůň. Víme to my, vědí to i JUDAS PRIEST. Navzdory mnoha výtkám, které lze k "Redeemer Of Souls" vyslovit, je nutné objektivně uznat, že pro další přežití skupiny je přesně takovéto album nutné. Pokoušet se o experimentování je sice krásné a mnoha náročnějšími posluchači i přímo žádané, ale s ohledem na dnešní síly britské kapely si troufám tvrdit i zároveň cestou do pekel, Jak jsem se pokusil naznačit v úvodu této recenze, těžko teď zároveň bude hrozit chrlení dalších nahrávek v duchu kovových osmdesátek. Je však pozitivní, že tato kapela stále existuje a tvoří a díky tomu má i nesporné právo hrdě nést prapor heavy metalu v jeho předních řadách. Patetické kecy? Ale no tak, ty k heavy metalu vždycky patřily a patřit budou!


Dalas

Zveřejněno: 28.7.2014

WWW odkaz:


Názory redakce
Darkmoor
12.8.2014

Tradiční, že tradičnější snad být ani nemůže, takové je možná definitivně poslední (i když dobře víme, jak to v takovýchto případech chodí) album britské heavymetalové klasiky. Je ovšem také značně dýchavičné, staromilské, utahané a často k smrti nudí riffy, které byly na hraně starobního důchodu už na "Defenders Of The Faith". Za nejpovedenější kousky nutno označit "Halls Of Valhalla", "Sword Of Damocles" a "Secrets Of The Dead". Kdyby se celá nahrávka nesla v podobně silném duchu, mohl by čert vzít, že jde stále o recyklát toho nejlepšího z minulosti souboru. Ona ovšem obsahuje i hrůzy typu "Hell & Back" nebo "Metalizer", při nichž žádný nůž v kapse nezůstane zavřený. Kapitolou samou o sobě pak zůstává výkon Roba Halforda, který už je pouhým stínem hlasové sirény z minulosti, a v takové "Battle Cry" jeho výkon hraničí až se sebeparodií. "Redeemer Of Souls" není úplně zbytečná nahrávka a minimálně srdce zapálených fanoušků oblaží už jen faktem, že něco nového od JUDAS PRIEST vyšlo. O moc víc toho ale bohužel nenabídne.

[5 / 10]
Hooya
28.7.2014

Pod hlavní recenzi se vlastně dá podepsat. JUDAS PRIEST si na konec kariéry nadělili desku, kde zní jako JUDAS PRIEST na konci kariéry. Heavy metal (jako) od jeho stvořitele. Trošku dýchavičný, unavený, ale i po těch 40 letech zcela autentický. Kovaného fanouška tak neurazí, ale vzhledem k ryzí průměrnosti materiálu jen těžko nadchne. A při vzpomínce na šokujícího „Nostradama“ možná i trošku zklame.

[5 / 10]
Rudi
28.7.2014

Ja im ten návrat do 80´s žeriem aj s návnadou.

Zrejme na to môže koncert v Bratislave pred dvomi rokmi, možno zmierenie sa s faktom, že žiadny "Painkiller" už nikdy nebude.

Tak či onak, metalová kapela na dôchodku sotva môže znieť lepšie.

[7 / 10]
Marigold
28.7.2014

40 let a pořád heavy metal. V tomhle konstatování je obsažené všechno. Priesti znají každý záhyb a každou notu dokonale. Nová deska je jako celkem čiperný důchodce, který už sice nevychází ven, ale ve svém 3+1 se umí pohybovat i poslepu. Každý krok má roky zažitý. Je to přesně tak nevzrušivé, jak tohle přirovnání naznačuje a vydržet s deskou capat přes hodinu je pro mne nadlidský úkol. Škoda, že víc tracků nemá takové koule a zápal jako "Halls of Valhalla", která zní i po těch letech jako dílo kapely, jež hází rukavici sobě samotné. Jinak je to ale stařecká samomluva, neurazí, nepodráždí, staromilcům zalahodí povědomými slovy, mně jde jedním uchem tam a druhým ven.

[5,5 / 10]


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page