Vida, vida, koukám, že tu máme další vypečený živák. Tentokrát od kanadské power-trash metalové úderky ANNIHILATOR, která pod neúnavnou taktovkou kapelníka a kytarového virtuóza Jeffa Waterse plení vše od festivalů, přes kluby až po naše peněženky. Budiž, ale dostaneme z toho plenění alespoň něco, co by stálo za zmínku? No troufám si říct, že vcelku ano. Dvojplacka, která se k nám dokutálela ze zámoří, je totiž vcelku povedená živá nahrávka, která rozhodně nezklame žádného z fanoušků kapely, stejně tak jako si na ní bezpochyby smlsnou i nahodilí kolemjdoucí, jimž z čista jasna padne do přehrávače.
Začíná se vskutku nekompromisně. Bez dramatického úvodu, bez intra, Waters pouze krátce prohrábne struny a už se na nás valí skutečně nefalšovaná porce inteligentního, instrumentálně skvěle zvládnutého a osobitého, i když místy mírně ortodoxnějšího, metalu v podobě skladby „Murder“. ANNIHILATOR se prostě poznají, vše je na svém místě, kapela jede jak namydlený blesk a Waters se svým chirurgicky přesným nástrojem párá křik fanoušků na kusy. Je úplně jedno, jestli hraje zrovna riff či sólo, kytara zní naprosto skvěle a její struny opravdu podřezávají krk. Alespoň malá satisfakce za nedávné totálně zprasené „Waking the Fury“, kde Jeff zvuk svého nástroje opravdu nevychytal. Ať už později vykládal cokoliv o moderním zvuku a úmyslu, pro mě to byl prostě propadák.
A tak si až teď můžu zcela vychutnat fláky jako je „My Precious Lunatic Asylum“ nebo „Striker“, které svého tvůrce jistě nezapřou. Nezůstalo ovšem jen u posledního alba, a tak zazní třeba i tvrdá tutovka a zároveň titulní skladba alba „King Of The Kill“, neméně slavná „Set The World On Fire“, a nebo geniální „Never, Neverland“, kde Jeff skutečně předvádí, kde jsou hranice kytarového mága a kde začíná absolutní melodicko-sólové šílenství. Nezapomíná se ani na projektové období „Refresh The Demon“ a ruka páně zaloví i do nejhlubších vod času, odkud vytáhne překrásnou předehru „Crystal Ann“ (ale stejně se mi víc líbí v akustickém albovém podání), následovanou peckou „Alison Hell“, kterou zpívá naštěstí místo původního Randyho Rampage nový zpěvák kapely Joe Comeau, jehož hlas pro potřeby ANNIHILATOR postačuje víc než perfektně. Skvěle zní, neznudí vás vysoko táhlými výškami a dokáže správně přidat nebo ubrat agresivitu tam, kde je potřeba. Rozhodně se podle mého hodí k drsným riffům kapely víc než uječený Randy. Vynikajícně zpracovaná je i rytmická sekce, ve které mě těší hlavně výrazná basa, která výborně kontrastuje s Watersovou řezavou kytarou. Zapomenout nemůžu ani na druhý kytarový post, který vydatně podporuje Waterse v riffových pasážích.
Zvuku alba není zhola co vytknout, stejně jako výběru písniček. Z hlediska živé nahrávky je znát, že byla krapítek upravena studiově, ale moc bych jí to nevyčítal. Je slyšet, že kapela má takřka nepřetržitý kontakt s publikem, jehož hlahol se decentně táhne pod skladbami (i když bych si dokázal představit i jeho funkčnější využití) jako pomyslná červená nit a přispívá tak alespoň trochu k fiktivní živé atmosféře alba. Jak moc fiktivní, těžko říct. Což už je trochu samotnou zárukou „živáku“. Co ale můžu říct s určitostí je, že se album opravdu skvěle poslouchá. Můžu ho tudíž směle doporučit.
