OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Napriek tomu, že OTK sú stále oboma nohami v undergrounde, ich líder Ondřej Ježek je persóna známejšia -- či už ako majiteľ brautiganovsky nazvaného štúdia jáMOR, autor zneliek Rádia 1 alebo vôbec vcelku "expert na zvuk". OTK samotní, majúc za sebou vyše pätnásťročnú históriu, na poslednej doske "KOT" ohúrili práve kombináciou unikátnej a svojskej stavby piesní a skvelého, zabijácky zahusteného zvuku.
"Sona a kuva" zachádza v tomto ohľade ešte ďalej. Tromfy vybaľujú OTK okamžite -- zasnená "A.Letec" s nezefektovanou, ale lo-fi vytiahnutou gitarou a spevom je jednou z najlepších skladieb na doske. Dvojka, skvele klipová "Mám svoji zemi rád", s triphopovými bicími a basklarinetom je dokonalým prienikom minimalistického zmyslu pre "pesničku", textárskeho umenia a zároveň zvukového majstrovstva Ondřeja Ježka. Na "Sone a kuve" sa vo väčšej miere OTK pustili do hrátok s elektronikou alebo postupmi tanečnej muziky. "Sova a kuna" a "Tupilak" sú šmrncnuté scratchingom, a treba však povedať, že nejde o zvezenie sa na módnej vlne, ale o stopercentne vlastný prístup. V druhej spomínanej skladbe scratche prejdú do orgasticky hlučného vzopätia corového refrénu, v prvej sa organicky prelínajú so zvukom trúbky... Hlavnou devízou v pomalšom, melancholickom rytme sa nesúcej nahrávky je zahalenie každého tracku do vlastných šiat. Napriek tomu, že ani jedna skladba nevytŕča na úkor iných, obsahujú všetky nezameniteľný nosný motív, vyhrávku či zvukársku perličku. Naštastie s ozdobami sa neplytvalo, a tak každá, aj pri opakovanom posluchu, poteší. Nedá sa nespomenúť "Sopka", citlivým mikrofónom zosnímaný monológ opustenej, malej sopky: "Jsem sopka malá/La la lá, la la la la la la/Někdy dřímám, někdy hřímám/Občas trošku přihořívám...". Jemne surrealistické, funkčné, milé, originálne.
Napriek tomu, že na CD sa podieľali mená z prvej ligy českej hudobnej scény (mix o.i. J. P. Muchow, Dušan Neuwerth) nezabudli OTK na svoje noise-corové korene. Poctou spriazneným GNU je svojsky poňatý cover "Poslepu na cestě", doska vyšla na v rámci českej scény vychytených Silver Rocket. A práve vďaka undergroundovej úprimnosti a oprostenia od kalkulu v kombinácii s konskou dávkou hudobného talentu a pedantnosti pri nahrávaní, je "Sona a kuva" jednou z najzaujímavejších českých nahrávok (nie len) minulého roku. Pri miernej stagnácii českej metalovej scény by mohlo ísť o malý návod na to, ako sa pohnúť vpred.
Řekni mi kde si byl a jaks tam doletěl,
A co si všechno vzal a cos tam uviděl,
Že si se vrátil dřív než začal novej den,
Už teď ti uvěřím že tohle nebyl sen
Řekni mi co jsi dal, a co sis z toho vzal
A kohos očkoval, a kdo tě rouboval
Řekni co je víc, kam oči nevidí
Řekni mi co je dál a kde už není nic
(A. Letec)
Vynikajúca porcia post hardcorovej muziky. Emotívna, skvele zložená a nemenej výborne nahratá. OTK spolu s GNU tvoria úplnú špičku toho, čo česká "mimomainstreamová" scéna ponúka, bez ohľadu na žánre.
9 / 10
František Štáfek
- trúbky, Juno 1, piano
Honza Žalud
- basa
Láďa Korenda
- bubny
Ondřej Ježek
- gitary a spev
1. A.Letec
2. Mám svoji zemi rád
3. Sova a kuna
4. Sopka
5. Šnek
6. Tupilak
7. Moje ruce
8. Mezi prsty
9. Pandořina lednička
10. Poslepu na cestě
Vydáno: 2003
Vydavatel: Silver Rocket/Minority Records
Stopáž: 45:22
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.