OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně tak jako nevědomky soudíme věci podle obalu a (ne)zajímavost knih podle kýčovité obálky, tak dáváme nálepky i skupinám podle jejich názvu, popřípadě podle pojmenování alba. Ať už jde o zaškatulkování díky naprosto nezapamatovatelným blackmetalovým souslovím, či dlouhým větám melancholického post-rocku. Někdy se to však kupodivu vyplatí.
Na lotyšskou trojici TESA jsem „vsadila“ bez jakýchkoliv ukázek, jen díky názvu alba „Heartbeatsfromthesky“. A jakkoliv se název může zdát přeslazený a mé počínání neuvážené, musím se spokojeným úšklebkem namítnout, že tentokrát to kupodivu vyšlo. S trochou nekritického nadšení by pro srovnání mohla na mysl přijít ROSETTA a úžasná skladba z posledního stejnojmenného alba „Wake/Lift“. I když „zpátky na zemi“ shledáte, že materiál na „Heartbeatsfromthesky“ není nic tak extrémně horkého, jak se vám sem tam budu snažit vsugerovat, možná se nakonec do této desky, alespoň na pár hodin, také tak naivně platonicky zamilujete.
TESA se nesnaží o žádnou pompéznost či podbízivost. Na druhou stranu ale na ní nenajdeme ani nic převratného. Není ovšem třeba stálých inovací, aby něco bylo dobré (nebo výborné!) a u tohoto alba to s velkou pravděpodobností platí dvojnásob. Nedokážu, a ani nechci, uvést žádný racionální důvod, proč právě „toto“ na mě natolik zapůsobilo. K „Heartbeatsfromthesky“ jde přistupovat dvěma diametrálně odlišnými způsoby (přičemž žádný není ten správný) – buď, že je tato deska v podstatě vším „co už jsme slyšeli“ a není tedy nikterak zajímavá, nebo, že je jednou z těch kouzelných disků, ke kterým se vracíte jen v určité náladě. Ne moc často, ale o to raději.
„I“ se svým post hardcorovým ražením sporadicky využívá také řevu, který zajímavě doplní hudbu. Doslova se pak klidným koncem vpíjí do druhé, zpočátku melancholicky romantické, skladby. Ta však přes hlukový most přechází do rychlejšího, dalo by se snad říci i rytmičtějšího, tempa a postupně ustává. Při prvních tónech „III“ se dostáváme do více uvolněné a příjemně táhlé roviny, která využívá stále stejného rytmického i melodického základu a přidává drobné prvky, které zesilují, nebo naopak zeslabují její intenzitu. Sem tam se nabídne srovnání s GOODSPEED YOU! BLACK EMPEROR a rovněž sem tam díky stejnému důvodu nepříjemně posoudíte, že to „něco“ zatraceně chybí. Pochybnosti, a dokonce i podobnost s většími jmény, mi vyvrací v pořadí čtvrtá skladba. Rychlejší tempo, mírně využívaný řev pro dokreslení, plynulé a přesto nápadité přecházení z jedné roviny do druhé. Pětka si také notně pohrává s gradací a závěr patří logicky skladbě s názvem „VI“, která, malinko rozervaně, avšak velmi kvalitně, uzavírá celou desku.
Bilancování mezi příjemnými sludge pasážemi s trochou post odnoží v příjemné noise slátanině se ukázalo být nezvykle působivé. Alespoň na čas. Netroufám si teatrálně vykřikovat, že se k „Heartbeatsfromthesky“ budu často vracet, nicméně mi to nezabrání bez jediného mrknutí oka prohlásit, že jsem byla velmi příjemně překvapena a okouzlení stále trvá.
8! Snad nekriticky, snad díky aktuální náladě, snad za to okouzlení.
8 / 10
Dāvis Burmeisters
- kytara
Kārlis Tone
- baskytara, vokál
Jānis Burmeisters
- bicí, vokál
1. I
2. II
3. III
4. IV
5. V
6. VI
Heart Beats From The Sky (2008)
Nekad (EP) (2007)
Tagad (EP) (2006)
Príliš konformný album, na ktorom si TESA skúša, aké je to, hrať hudbu svojich obľúbených kapiel. Bez väčších ambícií, bez odhodlania byť čosi viac, bez dobrodružstva kreativity. Album, ktorý vám nijako neublíži, ak si ho vypočujete, no ak už máte doma zásadné počiny žánru a obzory si radi rozširujete skôr tretím než druhým rozmerom, tak... načo.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.