ORANSSI PAZUZU - Muuntautuja
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jestli by se někdy vyhlašoval žebříček stylově nejvíce proměnlivých kapel, tak v devadesátých letech by jeho přední příčky bezpochyby okupovali PARADISE LOST. Jejich dřevní doommetalové začátky byly už po pár letech od debutu „Lost Paradise“ (1990) tytam a o 3 roky později se před nimi otevíraly zcela nové horizonty.
Tento proces započal už na předchozím albu „Shades Of God“ z roku 1992, jenž je dodnes poslechově možná jejich nejnáročnějším dílem. Tedy rozhodně v porovnání s posluchačsky mnohem přívětivějšími alby, které přišly po něm. Ačkoliv se mezi nimi vždy nacházelo dost spojovacích můstků, skok, který proběhl mezi ním a albem „Icon“ byl prostě i tak obrovský.
Co rok, to deska. Bylo to pro skupinu z anglického Halifaxu velice plodné období. Za spuštěcí mechanismus jeho vyvrcholení o několik let později lze považovat právě toto album. Ono totiž dokázalo skupinu definitivně odpoutat od obhroublých metalových stylů a postupně ji katapultovat někam, kam si možná ani Greg Mackintosh a ostatní zpočátku vůbec nedokázali představit. Evoluce, jež nasla svého zakončení na albu „Host“ (1999) však alespoň zpočátku žádný takovýto vývoj nenaznačovala.
„Icon“ je totiž stále třeskutě metalovým počinem, plným tvrdých kytar a vůbec všech vlastností typických pro podobu kovové muziky z počátku devadesátých let. „Shades Of God“ sice už mnohé naznačilo, přesto však míra melodiky jeho následovníka dokázala zaskočit i mnohé zasvěcené. Album je totiž doslova natřískáno melodickými refrény a tím, čemu se zvykne hovořit písně. Klasický model „sloka – refrén“ je zde využit takřka ve všech skladbách, ale to stále nebylo tím největším překvapením.
To přinesl až hlas Nicka Holmese. Vidím to jako dnes. Udivené pohledy mnoha překvapených fanoušků, kteří si kladli stále tu samou otázku: „Je to pořád ten Nick Holmes - majitel toho hlubokého growlingu z „Gothic“ anebo z „Shades Of God“?“ Nakřáplý „heavy“ vokál byl tehdy vším možným, jen ne tím, co by dosavadní posluchači PARADISE LOST od nového alba očekávali. Dobová přirovnání k projevu jistého Jamese Hetfielda na jistém „černém albu“ nebyla vůbec mimo a podobné názory přetrvávají do dnešních dnů.
„Zmetallicovatění“ hudebního projevu však bylo mnohem hlubší, než jen na vokální úrovni. Zásadní revizi byl podroben proces skládání jednotlivých písní. Přímočará rytmika, chytlavé motivy a silný příklon k melodice dávaly tušit, že se skupina hodlá postupně etablovat i v jiných teritoriích. V těch původních už jakoby řekla vše podstatné a hledala hlavně nové výzvy. Do těch se zakousla až s neobvyklou jistotou. V jednotlivých skladbách byste náznak nesmělosti, či nerozkoukanosti pramenící z menší zkušenosti s „hitovými“ písněmi (za tu lze z minulosti považovat snad jen dnes už klasickou „As I Die“), hledali jen marně.
„Icon“ je od svého úplného začátku deskou nesmírně sebevědomou a dones i svěží, která nepřestává bavit jak svým celkovým provedením, tak jednotlivými nuancemi, které tvoří hlavně jeho nejzdařilejší položky. Zvuk kytar je stále dostatečně ostrý a tentokráte i patřičně „heavy“, což bohatě postačuje k tomu, aby i při tak obrovském stylovém skoku nedošlo k přetrhání pevného pouta s minulostí. Ta je zde, kromě stále silné melancholické nálady, zastoupena hlavně díky pomalejším kouskům, které nepřestávají dýchat patřičně doomovou atmosférou. „Joys Of The Emptiness“ anebo ještě více „Colossal Rains“ svojí truchlivostí a naléhavostí velice silně odkazují k předchozím dílům a přesto stojí pevně oběma nohama ve žhavé (tehdejší) současnosti.
Najdou se však i písně, jež jsou zde tak trochu nad plán a zbytečně tak navyšují stopáž jinak výborně sevřeného alba. Závěrečné outro „Deus Misereatur“ na rozdíl od zbytku nahrávky už dnes vzbudí jen shovívavý úsměv a taková „Poison“ představuje zase trošku zbytečně překombinovanou záležitost bez nějakého kompaktního děje či sdělení a dodnes při poslechu „Icon“ tvoří jen křoví před nástupem jednoho z největších hitů v historii PARADISE LOST.
Můžeme se smát, že k jeho zkomponování byl použit jeden z nejtriviálnějších kytarových riffů, kterému sekunduje stejně nekomplikovaná rytmika, ale když Nick Holmes v refrému „True Belief“ prosí naléhavě o tu svou „pravdivou víru“, jste zoufalí z toho, že mu nedokážete pomoci. Skladba, která možná i tak trochu nespravedlivě symbolizuje celé album, však ani po těch letech neztratila nic ze své intenzity a nepopíratelného kouzla pramenícího z efektu „z hovna upleteného biče“.
Když pár měsíců po vydání „Icon“ zazněl v jedné televizní reklamě na autorádia jistého skandinávského výrobce spotřební elektroniky úvodní klávesový motiv z „Embers Fire“, jakoby tím byl i završen proces vyvržení skupiny z útrob metalového undergroundu. Další dění v průběhu devadesátých let jen potvrdilo vše, co už bylo možno vypozorovat i na tomto albu. Oddané fanoušky metalové obhroublosti ještě úplně zklamat nedokázalo, ale zatím je pouze důrazně upozornilo na fakt, že pro vstřebání dalších ambicí PARADISE LOST budou potřebovat mnohem více žánrové otevřenosti, než kdy předtím.
Jestliže předchozí album "Shades Of God" znamenalo výrazné nadechnutí k jedné z nejzporuhodnějších žánrových proměn devadesátých let, tak "Icon" bylo první velký krok do neznáma. Krok, který však ani po těch 18 letech nezevšedněl.
Nick Holmes
- vokály
Gregor Mackintosh
- kytara
Aaron Aedy
- kytara
Stephen Edmondson
- basa
Matt Archer
- bicí
1. Embers Fire
2. Remembrance
3. Forging Sympathy
4. Joys Of The Emptiness
5. Dying Freedom
6. Widow
7. Colossal Rains
8. Weeping Words
9. Poison
10. True Belief
11. Shallow Seasons
12. Christendom
13. Deus Misereatur
Icon 30 (2023)
Obsidian (2020)
Medusa (2017)
The Plague Within (2015)
Tragic Idol (2012)
Faith Divides Us - Death Unites Us (2009)
In Requiem (2007)
Paradise Lost (2005)
Evolve (Live) (2002)
Symbol Of Life (2002)
Believe In Nothing (2001)
Host (1999)
Reflection (1998)
The Singles Collection (1997)
One Second (1997)
Draconian Times (1995)
Icon (1993)
Shades Of God (1992)
Gothic (1991)
Lost Paradise (1990)
Datum vydání: Čtvrtek, 23. září 1993
Vydavatel: Music For Nations
Stopáž: 50:26
Produkce: Simon Efemey
Studio: Jacobs Studios, Surrey (Anglie)
Krása...
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Podzimní nápor zajímavých doom/death metalových nahrávek pokračuje. Tohle je jako návrat do undergroundu devadesátých let. Zastřený, špinavý zvuk. Kráska a zvíře. Hřbitovní atmosféra za bezměsíčné noci.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.