Většina pamětníků devadesátek si to na to ještě určitě živě vzpomene. Ta skladba byla všude a nešlo před ní uniknout. Hrály ji rádia, hrály ji televize. Specificky stylizovaný klip s „tou velikou dogou“ jsme mohli vidět doslova několikrát denně. A přesto ta píseň dokázala zaujat natolik, aby se člověk zajímal i o celé album kapely, jež ji měla na svědomí. Ač doslova všudypřítomná, s lehce zapamatovatelným refrénem, kterému se ani za nic nechtělo z hlavy, tato píseň dokázala pro s dosavadní tvorbou skupiny neobeznámené jedince rozbít neviditelnou, avšak velmi pevnou bariéru letních a rychle zapomenutelných hitů a přinutit je pídit se po dalších informacích. Zkrátka a jasně svoje kvality srdnatě uhájila i navzdory silnému mediálnímu protěžování. Ten opar psychedelie, zdánlivě přívětivý refrén, kde však někde v pozadí hmatateně cítíte stoupající neklid a skvělý projev ve slokách, balancujících někde mezi recitací a zpěvem...

Tou kapelou byli jistí SOUNDGARDEN, kteří si i díky (anebo hlavně díky) skladbě „Black Hole Sun“ prožívali svůj mimořádný a vydřený úspěch, který započal v hloubi 80. let v zaprášených zkušebnách a zaplivaných klubech. Ten patos jsem si sice mohl odpustit, ale výstižnější repliku popisující velký úspěch kapel ze Seattle v 90. letech mě beztak nenapadá. Skupina sdružená kolem vokalisty Chrise Cornella se k němu dopracovala postupnými kroky. Nebyl to žádný nečekaný úspěch doslova přes noc. Už předchozí album „Badmotorfinger“ z roku 1991 dokázalo vzbudit nemalou pozornost a jistý komerční sukces, ve své stále dosti neotesané produkci a tvrdosti si však na masivní úspěch mohlo sotva dělat naděje. O necelé 3 roky později zde však máme kompozičně i instrumentálně nabuzenou skupinu připravenou na vstup do elitního spolku rockových hvězd.

Prvním a možná tím nejdůležitějším krokem směrem širší posluchačská obec byl výběr producenta. Zkušený a velmi žádaný zvukový inženýr Terry Date, jenž se postaral o produkci alba „Badmotorfiger“ platil tehdy především za metalového producenta a nejspíš i přes svoje kvality nedokázal albu zajistit požadovaný vzdušnější zvukový kabátek. Kapela se nakonec rozhodla pro další zavedenou personu – Michaela Beinhorna. Ten, kromě jiného, proslul jako producent třetího a čtvrtého alba RED HOT CHILLI PEPPERS, ale především je podepsán pod zvukem tak trochu nečekaně úspěšného alba „Grave Dancers Union“ od SOUL ASYLUM z roku 1992. Ano, to je přesně to album s fotografií od Jana Saudka na obalu. Cíle byly tedy jasné – šířeji rozkročená produkce a posluchačsky přívětivější písně. Vše ostatní už by mělo přijít samo.

Vzpomínky na první setkání s albem mám dodnes velmi živé. Ani intenzivní masáž spočívající v nekonečném poslechu již zmiňované ikonické skladby mě nedokázala připravit na vstup do této pestrou hudební flórou hýřící zahrady. SOUNDGARDEN už ve svém předchozím počínání platili za nadšené následovníky rockových titánů ze 70. let. V jejich případě se na můj vkus až příliš často vzpomínalo jméno LED ZEPPELIN. Těch vlivů by se v jejich hudbě našlo mnohem více a album „Superunknown“ to mělo jen potvrdit.

V první řadě však na něm působí sebevědomá kapela s vlastním rukopisem a zvukem. A i kdyby skupina jen drhnula tři akordy, charakteristická barva hlasu Chrise Cornella by okamžitě prozradila vše podstatné. Jeho hlasivky jsou sice pro album naprosto stěžejním faktorem, pozadu však nezůstává ani to enormní množství hudebních nápadů a inspirací, které dodávají jeho zpěvu potřebné palivo. Těch fascinujících aspektů „Superunknown“ je hned několik a tím nejzásadnějším z mého pohledu zůstává fakt, že vlastně ač rockové album, tak snad s výjimkou „Kickstand“ a možná i titulní skladby postrádá ostré vypalovačky. O kusech ve stylu „Jesus Christ Pose“ z předchozí desky ani nemluvě.

Ta záliba v pozdních šedesátkách a raných sedmdesátkách zde dosáhla kulminačního bodu, což se projevilo velmi výrazným nánosem psychedelie a zpomalením skladeb. Právě ty nejsilnější kusy na albu jsou písně ve středních a nižších tempech, a to zrovna teď není řeč o „Black Hole Sun“. Na tuto skladbu si totiž hned od úvodních tónů ani nevzpomenete. Album s takovou dramaturgií a bez slabých míst vám to prostě nedovolí. Ikonický hit přijde na řadu až zhruba v polovině hracího času a tvoří velmi šikovně umístěné vyvrcholení první fáze tohoto z hlediska stopáže velkorysého díla. Skladby, které mu předchází lze stěží seřadit do nějakého kvalitativního žebříčku, neboť jedna vedle druhé tvoří pravé drahokamy, které se postupně navlékají na tento zářící hudební šperk.

SOUNDGARDEN se neutápí v takových depresích, jako například jejich „sousedé“ z ALICE IN CHAINS, ale i tak lze říct, že dravost „Badmotorfinger“ nahradil silnější příklon k melancholii. Skladby jako „Fell on Black Days“ či „Mailman“ poslouží zároveň jako důkaz kvalitativně nesmírně našlapaného úvodu alba, ale zároveň potvrzují mnohem širší náladotvornost „nových“ SOUNDGARDEN. Uhrančivá a na jednom ústředním motivu postavená „Head Down“ je dokonalým propojením moderní rockové dravosti a úcty k psychedelickému rocku, který kraloval na konci šedesátých let. Kim Thayil dokázal se svojí kytarou předvést neuvěřitelné množství pestré hry. Jeho kreativní přínos byl nenahraditelný už na předchozích nahrávkách, ale zde jako by shodil všechny zábrany a stylové brzdy a rozhodl se rozehrát divadelní představení s mnohem zamotanějším dějem a větším počtem postav.

Jestliže pomyslnou první polovinu nahrávky doprovází záplava hitových a šťavnatých rockových písní, ve druhé polovině, a tedy zejména spíše v závěru, alba dochází k definitivnímu protržení hráze, držící tu ohromnou masu vlivů hudby ze 60. a 70. let. Počínaje skladbou „4th of July“ začíná festival na téma „jak vzdát hold našim vzorům a znít přitom současně a autenticky“. Tato píseň se svým táhlým kytarovým riffem upomene počátky BLACK SABBATH a pravěk doom metalu, kdy mu tak ještě nikdo neříkal. Prodchnutí hrubé kytarové síly a vzletné psychedelie zde nemohlo dopadnout lépe.

Ještě dále do minulosti vkročí následující „Half“, která nás zavede do časů, kdy veliké rockové kapely v okouzlení dálným východem koketovaly s vlivy tradiční indické hudby. Opět fenomenální pieta a skvělý dramaturgický tah zároveň. Dochází k němu totiž přesně v momentě, kdy už na rockovou nahrávku dost napnutá stopáž nedokáže udržet plnou pozornost, a to i navzdory nepopíratelné kvalitě jednotlivých skladeb. Zároveň je to dokonalé navození atmosféry před závěrečnou a další velmi náladotvornou kompozicí s poetickým názvem „Like Suicide“.

„Suicide“ – to slovo bylo v textech skupin z amerického Seattle snad až příliš užívané, ovšem jak ukázaly události v blízké anebo i vzdálenější budoucnosti, kolem osobností z tzv. grunge scény prostě vždy kroužilo v až příliš nebezpečné blízkosti. Chris Cornell, jak známo, svůj život ukončil dobrovolně 18. května v roce 2017 v hotelovém pokoji ve městě Detroit. Zůstalo po něm i toto fantastické album, kde se dokonalým způsobem propojil historický exkurz s rockovou modernou. Album, které jsem si dokázal perfektně užít jako rockovou historií nezasažený posluchač a o to víc, když k němu přistupuji se znalostí většiny historického kontextu. Album z časů, kdy rocková muzika dosahovala tvůrčího vrcholu a kdy každá nová nahrávka od nadějné anebo i zavedenější skupiny znamenala velikou událost. Doby, které se nevrátí, ale takový je běh času a nic s tím nenaděláme. Máme archívy, máme staré fyzické nosiče, máme (mimochodem v tomto případě celkem povedené) re-edice, takže se k těmto dílům můžeme neustále navracet a vychutnávat si je plnými doušky. V případě „Superunknown“ to byla po delší době opět nádherná zkušenost. Ukládám CD zpět do poličky s tím, že za rok, možná za dva se k němu opět s lačností prvního poslechu moc rád navrátím.

#ROCK 1994