Myslím, že v českých, potažmo československých zemích existuje jen velmi málo tuzemských metalových alb, o kterých se dá hovořit jako o „kultu“. Debut kapely, jejíž jméno má pro kovového našince prakticky stejný význam jako písmeno „A“ pro abecedu, mezi taková alba patří bez nejmenších pochyb, jestliže vůbec nestojí v jejich čele. Asi těžko bychom se dobrali opravdové a prapůvodní příčiny takřka monumentální velikosti „Thrash The Trash“, respektive jeho duchovního otce, kapely ARAKAIN. Alespoň já osobně vidím dva podstatné důvody, které by nám do téhle choulostivé otázky mohly vnést alespoň trochu světla.

Předně je to dozajista setkání těch nejsprávnějších lidí coby velmi talentovaných a plodných umělců na tom nejsprávnějším místě, tedy v ARAKAINu, a pak také čas, ve kterém se toto setkání odehrálo, totiž proklatý komunistický režim. Ovzduší, ve kterém bylo absolutně všechno zakázáno, ve kterém dlouhé mužské vlasy nebo kytara pověšená jen o malinký kousek níž, než jak si ji upínali nájemní baskytaristé ve skupinách typu Kroky nebo Golem a ve kterém pojem thrash metal znamenal něco jako obcování s čarodějnicemi na Petrových kamenech, prostě nemohlo dát téhle muzice nic jiného než obrovské zelené světlo. Šíleně dlouhá doba, než se té které kapele povedlo něco dokázat, bezděky z ní činíc lepší a lepší muzikanty, doutnající revolta a snaha dokázat tomu prohnilému uspořádání na čí straně je vlastně pravda, a k tomu právě těch nejpovolanějších deset rukou. Minimálně to určitě popohnalo ARAKAIN v roce 1989 ke stvoření alba, které, kdyby k tomu dostalo příležitost, mohlo směle srazit na kolena některou z desek, na které tehdy přísahal celý širý thrashmetalový svět, pochopitelně hlavně na západ od našich hranic.

Argumentů (zvukově poznamenaných rokem vzniku a tehdejšími tuzemskými nahrávacími znalostmi a možnostmi, což zde ovšem nehodlám rozebírat) pro tohle možná odvážné tvrzení je přesně devět a jeden přesvědčivější než druhý. Pěkně zostra (i přes lechtivě „najazzlý“ rozjezd) startuje titulní kousek, který jako by hned ze začátku chtěl zdůraznit, o co že tady půjde („… my jsme my, generace metalová, nesmysly a fráze nějak nudí nás …“), a který rovněž hned ze začátku představuje všechny trumfy, jichž ARAKAIN užívá, případně hodlá užívat. Nebezpečně řízné a hryzající kytary pánů Urbana a Kroba, dokonalé rytmické hromobití dua Kub – Vondrovic a Brichtův štěkavý vokál, ostrý jako opravdická žiletka, jednomu se zkrátka až rozběhne mráz po zádech. Destrukce pokračuje v hymnickém „Šakalovi“ s brilantní kytarovou prácí završenou absolutně nečekanou variací před posledním zopakováním sloky a refrénu. A pakliže vás ARAKAIN až dosud nepřesvědčí, přichází kolosální zážitek číslo jedna, temná a jiskřivě dráždící „Šeherezád“. Jedinečný hudební motiv nerozpletitelně propojený s textem na „ženské“ téma (snad jediný, který se Brichtovi povedl opravdu geniálně), vyšperkovaný neuchopitelnými Vondrovicovými kopáky v pomalých pasážích či kratičkým sólem s nádechem orientálna zařazeným nezvykle brzy po začátku skladby, vrcholící ve veleznámém svištivém rytmu s postupně narůstajícím počtem záseků na rytmický buben. Skutečně bych chtěl vidět ty bezesné noci všech těch thrashmetalistů, kteří kdy chtěli složit podobnou skladbu. A aby nedošlo ke zmýlené, první stranu nahrávky (která byla v CD formátu vydána až v roce 1998 jako dvojalbum s dvojkou „Schizofrenie“), uzavírá další rytmická honička s výmluvně všeříkajícím textem „Ne!“ (někdy je udávána ještě s podtitulkem „(Jdi a zabíjej!)“, což ovšem původnímu přebalu desky neodpovídá), kde pochopitelně především pokračuje rozpoutaný kytarový útok.

Intro, které chtěla mít (a zřejmě i měla) snad každá metalová kapela, totiž sugestivní dunění umíráčku na pozadí deštivé ekologické katastrofy, startuje kolosální zážitek číslo dva, roztomile (v kontextu ostatní lyriky) otextovaného „Pána bouře“ – po rytmické stránce nejnadupanější jízdu ostrou thrashovou kytarou s opravdu (na tehdejší poměry) rychlými bicími. A i když by se dalo polemizovat právě o jejím textu, věřím jí kapele jako všechny ostatní na albu, snad i pro její velmi zřetelné charisma, vyvolané možná právě lyrickým námětem. Pomalý a vrzající kytarový dvojzápřah už ale signalizuje nový start a novou jízdu, tentokráte urputnou „Štvanici“, jejíž nenápadné ubrání plynu znamená další rozměr ve vyjádření thrashové ideologie. Podobně naléhavá je i následující „311. Peruť“, opus opěvující nejslavnější z československých letců, jíž se v refrénu daří nečekané – prostřednictvím jakoby rozvláčnělého riffu posluchači názorně předvádí (za asistence Brichtova „ … stále krouží …“), jak to asi vypadalo, když tihle letci kroužili ve vzduchu. Instrumentální Krobův pamlsek „Noc“ vzápětí jakoby zklidní zrychlený dech a nastává čas pro třetí kolosální okamžik, pozastavení nad obyčejným lidským charakterem „Amadeus“ v brilantním thrashovém vzorci s pomalou, dlouhou a hutnou předehrou, sprintujícími slokami, drsně vyzývavým Brichtovým refrénem „kdo z vás je další Salieri?“ a provokující kratičkou parafrází Mozartova díla.

Následující ticho, neklamně signalizující konec hracího času, tak ještě více zacloumá s posluchačovým organismem, napumpovaným pořádnou dávkou adrenalinu. Mozkem se ještě mihne otazník, zda by se nebývalo vyplatilo zařadit i nejkovanější z kovaných, hymnu „Proč“, případně jinou z thrashových tutovek jako například „Krakatit“, ale takové úvahy nejsou zřejmě na místě. Právě totiž dozněl kult a k tomu není, ať tak či onak, co dodávat.