Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlastně už o tom bylo i minulé album „War Within Me“. Po naprosto excelentním výkonu na albové trilogii „Infinite Entanglement“ z let 2016 až 2018, tvořené krom stejnojmenného úvodního alba rovněž nahrávkami „Endure And Survive“ a „The Redemption Of William Black“ (nemluvě o dalších vynikajících albech ještě dále a hlouběji zpět do umělcovy sólové kariéry) se prostě a jednoduše Blaze Bayley umělecky vyšťavil. A jelikož jeho syrový heavymetalový autorský rukopis už asi nikdo nepředělá, pravděpodobnost, že na nových nahrávkách už se bude tu více a tu méně jen bezkrevně opakovat, se zdá být poměrně vysoká.
Album „Circle Of Stone“ je toho sice němým, ale zároveň totálně usvědčujícím svědkem. Ani další tři roky tvůrčí pauzy (do nichž, pravda, výrazně vstoupil infarkt, který zpěvák utrpěl vloni na jaře, a dlouhá rekonvalescence, při níž se musel vyrovnat se čtyřnásobným bypassem) nepomohly, aby se Blaze vrátil do někdejší autorské formy, a tak vydává album, které přešlapuje na už přešlapaném trávníku, na němž před oněmi třemi roky přešlapovalo právě před chvílí zmíněné „War Within Me“.
Všechno je to tedy podvědomě známý těžký kov, lehce předvídatelný a zejména mu chybí cokoliv, co by svědčilo o tom, že nové skladby mají víc potenciálu, než jen „obyčejně“ být na dalším Blazeově albu. Až do čtvrté v pořadí „The Year Beyond This Year“ nezazní nic, čím by kapelník dal zapomenout na sílu a přesvědčivost shora vzývané trilogie, což je samozřejmě už samo o sobě pro album výrazným mementem. A přestože tahle skladba alespoň na chvíli napne plachtu Blazeovy skromné šalupy (poháněné, co hůř, navíc ještě nejspíš naprogramovanými bicími), autorské bezvětří už pak následně scénu víceméně neopustí, takže z „Circle Of Stone“ se stává spíše smutný artefakt současného nepříliš pozitivního rozpoložení umělecké duše Blaze Bayleyho.
Nekonstatuje se to určitě lehce, Blaze je jedním z nejsympatičtějším umělců v heavymetalové branži, jenž dokázal do DNA tohoto hudebního stylu vrýt významný kus sebe sama a přestavět ho tak do jisté míry k obrazu svému. Co je to ale nyní platné, když i lidsky je pochopitelné, že onen pohár nemůže být na věky věků přetékající, a že po hojných létech plných hostin teď zkrátka přichází léta slabší, kdy to vypadá, že jedna kapsa je prázdná a ta druhá vysypaná.
1. Mind Reader
[video] 2. Tears in Rain
3. Rage
4. The Year Beyond This Year
5. Ghost in The Bottle
[video] 6. The Broken Man
7. The Call of The Ancestors
8. Circle of Stone
[video] 9. Absence
10. A Day of Reckoning
11. The Path of The Righteous Man
12. Until We Meet Again
BLAZE nekouká doleva doprava, dál si jede svůj heavy metal klasického střihu a i novinka má fanouškům stylu co nabídnout. Teď tedy myslím slušným hudebním obsahem, neboť zvuk s řídkými (protože nejspíš automatickými) bubny výsledný dojem zbytečně sráží.
Čtvrtek, 29. února 2024
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
kuklač
8 / 10
Ja to vôbec nevidím tak tragicky ako to píše recenzent. Je dôležité ako človek pristupuje k albumu a aké má veľké-či malé očakávania.....mne napríklad tento album sadol viac ako predošlý War within me. Skladby ako Mind reader, Tears in rain, Rage, The broken man, titulná vec či záverečné trio môžem kedykoľvek. Ako skalný fanúšik ktorý si poctivo kupuje Blazeove cédečka od začiatku jeho post maidenovskej kariéry vyslovujem spokojnosť.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.