Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlastně už o tom bylo i minulé album „War Within Me“. Po naprosto excelentním výkonu na albové trilogii „Infinite Entanglement“ z let 2016 až 2018, tvořené krom stejnojmenného úvodního alba rovněž nahrávkami „Endure And Survive“ a „The Redemption Of William Black“ (nemluvě o dalších vynikajících albech ještě dále a hlouběji zpět do umělcovy sólové kariéry) se prostě a jednoduše Blaze Bayley umělecky vyšťavil. A jelikož jeho syrový heavymetalový autorský rukopis už asi nikdo nepředělá, pravděpodobnost, že na nových nahrávkách už se bude tu více a tu méně jen bezkrevně opakovat, se zdá být poměrně vysoká.
Album „Circle Of Stone“ je toho sice němým, ale zároveň totálně usvědčujícím svědkem. Ani další tři roky tvůrčí pauzy (do nichž, pravda, výrazně vstoupil infarkt, který zpěvák utrpěl vloni na jaře, a dlouhá rekonvalescence, při níž se musel vyrovnat se čtyřnásobným bypassem) nepomohly, aby se Blaze vrátil do někdejší autorské formy, a tak vydává album, které přešlapuje na už přešlapaném trávníku, na němž před oněmi třemi roky přešlapovalo právě před chvílí zmíněné „War Within Me“.
Všechno je to tedy podvědomě známý těžký kov, lehce předvídatelný a zejména mu chybí cokoliv, co by svědčilo o tom, že nové skladby mají víc potenciálu, než jen „obyčejně“ být na dalším Blazeově albu. Až do čtvrté v pořadí „The Year Beyond This Year“ nezazní nic, čím by kapelník dal zapomenout na sílu a přesvědčivost shora vzývané trilogie, což je samozřejmě už samo o sobě pro album výrazným mementem. A přestože tahle skladba alespoň na chvíli napne plachtu Blazeovy skromné šalupy (poháněné, co hůř, navíc ještě nejspíš naprogramovanými bicími), autorské bezvětří už pak následně scénu víceméně neopustí, takže z „Circle Of Stone“ se stává spíše smutný artefakt současného nepříliš pozitivního rozpoložení umělecké duše Blaze Bayleyho.
Nekonstatuje se to určitě lehce, Blaze je jedním z nejsympatičtějším umělců v heavymetalové branži, jenž dokázal do DNA tohoto hudebního stylu vrýt významný kus sebe sama a přestavět ho tak do jisté míry k obrazu svému. Co je to ale nyní platné, když i lidsky je pochopitelné, že onen pohár nemůže být na věky věků přetékající, a že po hojných létech plných hostin teď zkrátka přichází léta slabší, kdy to vypadá, že jedna kapsa je prázdná a ta druhá vysypaná.
1. Mind Reader
[video] 2. Tears in Rain
3. Rage
4. The Year Beyond This Year
5. Ghost in The Bottle
[video] 6. The Broken Man
7. The Call of The Ancestors
8. Circle of Stone
[video] 9. Absence
10. A Day of Reckoning
11. The Path of The Righteous Man
12. Until We Meet Again
BLAZE nekouká doleva doprava, dál si jede svůj heavy metal klasického střihu a i novinka má fanouškům stylu co nabídnout. Teď tedy myslím slušným hudebním obsahem, neboť zvuk s řídkými (protože nejspíš automatickými) bubny výsledný dojem zbytečně sráží.
Čtvrtek, 29. února 2024
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
SpiJan
8 / 10
Mírný úpadek započal již druhým dílem trilogie, třetí díl byl pouze lehce nadprůměrný a War within me byl již slabý podprůměr. Zde se však Blaze opět vyšvihl k chytlavým melodiím. Album má tempo, které pouze ojediněle zaklopýtá. Vše funguje v podstatě od začátku a drží to pohromadě i na několikátý poslech, předchozímu albu něco podobného chybělo. Občas lze tu a tam zaslechnout inspiraci jinými umělci, přesto jsem překvapen, jak i po těch letech dokáže Blaze působit svěže. Jediným zásadním negativem je místy lehce přehnaný auto-tune. A bicí zcela jistě nejsou automatické (viz Darkmoor v shoutboxu), hraje s Absolvou.
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.