Již popáté je čas na trpkou sklizeň, neb semena zvrácenosti zasetá před dlouhými dvanácti léty do úrodné nizozemské černozemě opět vydala své plody. To kontroverzní družina GOD DETHRONED, mimo jiné známá svým tvrdě antiklerikálním zaměřením, se znovu přihlásila o své místo na slunci. Ani tentokráte nečekejte žádné kompromisy nebo ústupky v jejich filosofii. Vrchní organizátor novodobého ikonoklasmu Henri Sattler totiž nasměroval cestu "Sesazeného Boha" přímo do plic žhnoucího Inferna.

Díky coveru alba i jeho alarmujícímu titulu, se do podvědomí vkrádají černé myšlenky, zda se pekelný ansámbl nepokouší o návrat kamsi ke zběsilé formě black/deathu, jako tomu bylo na „The Grand Grimoire“ a nerezignuje tak na relativně novátorský přístup v podobě posledního záseku „Ravenous“. Vše je ale naštěstí jinak, progres v tvorbě GOD DETHRONED se v žádném případě nezastavil a kapela nám nastavuje další ze svých mnoha tváří.

Jestliže jsme hovořili o předchozím albu „Ravenous“ jako o umírněnějším, v souvislosti s novinkou je radno volit ještě opatrnější slova (pozor, stále ale mluvíme o dostatečně intenzivním black/death metalu!). GOD DETHRONED znovu trochu ubrali na agresivitě a vsadili více na střednětempé, rozmáchlejší kompozice s větší koncentrací melodiky. Ve většině skladeb jsou ke slyšení motivy, jako vystřižené z gothenburské deathové školy, nouze není ani o heavy metalem načichlá sóla. Neznamená to však, že by se nizozemské kvarteto utápělo v přílišném melodickém exhibování. Důkaz toho, že GOD DETHRONED umí stále zle vycenit zuby předkládají třeba „The Warcult“, „Soul Sweeper“ a „Gods Of Terror“, při jejichž poslechu si milovníci „šicích strojů“ a řádně zvrhlých blackových pasáží dozajista přijdou na své. Základním stavebním kamenem a těžištěm hudby jsou tentokráte neprostupné kytarové hradby, už není potřeba využívat pomocné klávesové berličky, kterých se na „Ravenous“ objevilo až dost. To ovšem v žádném případě nemá za důsledek ztrátu charakteristické znepokojivé atmosféry (jakožto esenciální složky tvorby GOD DETHRONED), kterou dokáží pánové navodit i bez použití černobílých klapek. K tomu napomáhá i skvělý zvuk, za kterým se bylo nutno vydat až do dalekého švédského studia Berno. Z hlediska personálního se udála jediná změna, a to na postu bubeníka. Minulé album nabouchal s pozice hostujícího člena Tony Laureano (ex ANGEL CORPSE, nyní vynikající NILE) a na tour se pro změnu činil (opět jako host) Janne z THE CROWN. Ani jeden z nich se však vzhledem k povinnostem ke svým domovským kapelám nemohl začlenit do sestavy natrvalo. Řešení zapeklitého problému nakonec slyší na jméno Arjen van Weesenbeek. O poznání zajímavější a dospělejší jsou i texty Henryho Sattlera, který sice zůstává ve svém postoji ke kterémukoli náznaku religióznosti stejně tak nekompromisní jako v minulosti (viz. „Soul Sweeper“ nebo „Gods Of Terror“), ale na druhou stranu se dokáže věnovat i textům se sociální tématikou. Zaslouženou kritiku tak sklízí nesmyslně složitý systém byrokracie („Enemy Of The State“), škodlivý vliv masmédií („Subliminal“) a stále surovější přístup lidského rodu k němým tvářím („Slaughtering The Faithful“).

Cesta do plic pekelných se vydařila nadmíru, dokonce se opovážím konstatovat, že se zatím jedná o nejlepší materiál GOD DETHRONED. Jedinou vadou na kráse alba je jeho skromná stopáž – pouhý oktet skladeb o celkové délce něco málo přes 35 minut je přece jen trochu málo…