Když jsem se přihlásil k napsání recenze nových KATAKLYSM, netušil jsem, jak velké trápení mi tohle album způsobí. Čekal jsem buď pokus o návrat ke kořenům, kde je výsledek vždy nejistý, nebo plynulé pokračování nové tváře, kterou KATAKLYSM ukázali na posledních deskách. „Serenity In Fire“ se však vydalo cestou, která vyvolává přinejmenším smíšené pocity. Hlavně je nutno zřetelně a nahlas zařvat do světa – žádný návrat se nekoná, zapomeňte na blasfemicky devastující klasiku „Temple of Knowledge“, nic takového vás ani náhodou nečeká. Takže pokud jste příznivci starých „dobrých“ KATAKLYSM a nová tvář z posledních desek vám nesedí, můžete zapomenout i na tento počin. Teď by se nabízelo doporučit tuhle flákotu fanouškům novodobé tváře Kanaďanů, ale opět je tu jistý háček, pardón, spíš pořádně velký hák. Pokud se totiž už na předchozí desce daly odhalit jasné varovné signály v podobě mnohých jednoduše melodických, nudně se opakujících pasáží, na „Serenity In Fire“ je to mnohdy dotaženo až do absurdna. Tak a teď přichází ta těžká chvíle, musím tuhle desku zašlapat do bahna i přesto, že mě osobně nezní až tak zle. Když však uvážím, že se jedná právě o KATAKLYSM, a zamyslím se nad hudebním obsahem toho, co nám tito staří mazáci servírují, svědomí mi nedovolí tento počin příliš chválit. Proč? Ach jo. Takže jdeme na to.

Na „Serenity In Fire“ totiž KATAKLYSM ukročili kamsi mimo jejich výsostné území a jejich těžká bota vyšlápla nějaký neuklizený švédský melodický kravinec, který pánové nejenže okamžitě nespláchli do toaletní mísy, ale naopak si ho rozpatlali všude kde jen mohli. Pokud totiž na předchozí desce byly melodické pasáže jakýmsi doplňkem a zvýrazňovacím make-upem nové tváře KATAKLYSM, tady už byl make-up nahrazen pitvornou maskou. Nejde jen o to že se ve skladbách více prosazuje melodika, to samo o sobě by ještě nebylo tak katastrofální, ale průšvihem podle mě je, že jsou to postupy zcela neoriginální. To, co je přesvědčivé v podání DARK TRANQUILLITY, CALLENISH CIRCLE nebo třeba i THE FORSAKEN, prostě vyznívá u KATAKLYSM téměř jako kýč. KATAKLYSM totiž většinou nabízejí pouze nepovedenou napodobeninu a to se v jejich případě tolerovat nedá. Při pozorném poslechu prostě nemůže uniknout skutečnost, že melodické postupy jsou buď „půjčené“ odjinud, nebo ani náhodou nedosahují kvalit evropských vzorů. Navíc tam, kde pánové z melodiky trochu sleví, většinou sklouzávají k jednotvárnému odrhování tisíckrát slyšených riffů, snad v naději, že se z této banality po minutovém opakování nějakým kouzlem stane něco zajímavého nebo snad dokonce originálního. Jenže kouzla jsou pouze v pohádkách a my bohužel žijeme v kruté realitě. A přitom tohle album začíná tak nadějně. V úvodní „The Ambassador Of Pain“ se na vás totiž vyvalí typická sypačka, ve které nový bicman Martin Maurais dokazuje, že je překvapivě zdatným nástupcem Maxe Duhamela. Už následná skladba však začíná sklouzávat do podivné odrhovačky bez výrazných nápadů. A pak už to jde rychle z kopce. Kataklysm často zachází tak daleko, že například ve „For All Our Sins“ najdeme typickou melodicky veselou thrash/deathovou strukturu evokující moderní švédský styl. Tenhle kousek působí jako by byl z dílny úplně někoho jiného, např. CALLENISH CIRCLE. Přitom umístit ho třeba právě na poslední desku CALLENISH CIRCLE, působil by jaksi nedotaženě. Mám pokračovat? Asi raději ne. Nebo ještě trochu? Tak třeba větší část titulní „Serenity In Fire“ je tak omšele neoriginální, že se až derou slzy do očí, tyhle riffy a postupy hráli jedni mí kamarádi v garáži už někdy před pěti lety a moc s tím neuspěli. Ale už dost. Myslím, že není nutné pokračovat v krutém odsuzování. Raději nějaká pozitiva? No, moc toho nebude, ale celkový dojem z alba nakonec přece jen spolu s bravurním výkonem nového bubeníka Martina trochu zachraňuje Maurizio Iacono, jehož vokál se vyznačuje značnou variabilitou a ve všech polohách je dostatečně přesvědčivý. Celé tohle nelichotivé hodnocení zkusím ještě trochu zmírnit přiznáním, že co se týče mé maličkosti, nejsem až tak znechucen jak by se z předešlých řádků dalo soudit. Ale to jen proto, že jsem až nekritickým příznivcem severské thrashdeathové školy. Ale i tak musím při poslechu tohohle alba nejprve zapomenout, že jsou to KATAKLYSM a představovat si, že s tímto poněkud podbízivě líbivým materiálem přišla nějaká začínající skupina. Pak jsem schopen být jakž takž spokojen. Jenže je tak těžké zapomenout, že tohle opravdu jsou KATAKLYSM. Ach jo. Zkrátka, to co by v podání nějaké začínající skupiny bylo možná ucházejícím nadprůměrem, se při srovnání se starší tvorbou kanadských drtičů jeví jako slaboučký odvar.

Co tedy na závěr? Asi bych se pokusil doporučit tuhle desku hlavně těm, kteří vůbec neznají předchozí tvorbu této vancouverské legendy a mají rádi melodický a ostrý deathík skandinávské školy. Ti by totiž spokojeni být měli. Pokud však desky KATAKLYSM znáte, zkuste na ně raději zapomenout a brát „Serenity In Fire“ jako něco úplně neznámého. Jedině tak máte šanci alespoň trochu si poslech téhle desky užít. V opačném případě se vám asi bude zdát, že jste šlápli na něco hodně nechutného.