Dánské království je nejen místem kde Shakespearovské postavy pronášejí své věčné otázky bytí či nebytí nebo rodištěm Kinga Diamonda, ale také zemí tvořící jakýsi „spojovací most“ mezi evropskou pevninou a Skandinávským poloostrovem. A budeme-li hledat podobný spojovací most mezi „starým“ heavy metalem a moderním thrash/death stylem, mohou nám k tomu posloužit právě třeba dánští WITHERING SURFACE. Jejich hudba v sobě totiž nese mnohé klasické heavy postupy kombinované s agresivnějšími prvky současné thrash/deathové scény.

„Walking On Phantom Ice“, zatím poslední plnohodnotná deska WITHERING SURFACE velmi dlouhou dobu unikala mé pozornosti, ale nakonec se ke mně tento kotouček naštěstí dokutálel. Z mého pohledu je to hudba, která s každým dalším poslechem nabírá na síle. Zpočátku poněkud nevýraznému zvuku jsem rychle přišel na chuť a chytlavá melodika postupně infiltrovala do mé šedé kůry mozkové, aby se tam natrvalo usadila. Na rozdíl od deathových THORIUM, ve kterých někteří členové WITHERING SURFACE také působí, je to hudba poněkud uhlazenější s melodickými refrény, nepostrádající však thrashovou ostrost a občas i deathovou hrubost.

Z celkově zvukově poněkud „čistší“ produkce trochu vystupuje skladba „Suite 304“, ze které opravdu čiší dynamický náboj. Tento kousek jednak evokuje sílu starého klasického heavy metalu, ale občas zavoní i kolínskou značky IN FLAMES. Pokud bych hledal pro WITHERING SURFACE přirovnání, asi by to nejčastěji byli právě hoši z IN FLAMES, nebo lépe snad říci že díky sklonu k ještě čistší melodice mnohdy navozuje hudba WITHERING SURFACE vzpomínku na SACRILEGE. To co totiž kromě ostrých riffů bylo a je hlavním nosným prvkem hudby WITHERING SURFACE jsou všudypřítomné melodie rostoucí v refrénech často až do „Soilworkovských“ rozměrů. To navíc podtrhuje Michaelův vokální projev, blížící se povětšinou projevu Anderse Fridéna z IN FLAMES, v refrénech však přecházející do čistého melodického zpěvu. Michael však umí výjimečně zabrousit i do hlubších poloh. I díky této proměnlivosti vokálu nesklouzává hudba do jednotvárnosti a nálady se mění i několikrát během jediné skladby. K tomu je třeba připočítat kytarová sóla a vyhrávky mnohdy evokující osmdesátá léta. To vše dohromady dává hudbu plynoucí jak horská bystřina narážející do kamenů omletých již mnohými proudy minulosti, přesto si s neustálou vytrvalostí hledající vlastní průrvy ve skalách, hudbu uklidňující svůj tok v malých jezírcích melodických poloh, aby v další části toku silou energických riffů pokračovala v obrušování říčních balvanů.

Ještě mi zbývá poznamenat, že v porovnání s dřívější tvorbou WITHERING SURFACE jsou na tomto albu novinkou klávesy, které však nedostávají příliš prostoru a v žádné pasáži nezískávají dominantní úlohu. Většinou pouze jemně podbarvují skladby, takže si jejich přítomnost člověk často ani neuvědomuje. Jen občas tak trochu vyplavou na povrch jako v páté „Separation“ nebo sedmé „Feed The Wolves“, ale ani v těchto kratičkých chvilkách nejde o nic moc zajímavého, takže otázkou zůstává jakou že to funkci měly tato „klapky“ vlastně plnit. Ostatní nástroje tuto myšlenkovou absenci naštěstí vynahradí.

WITHERING SURFACE v dnešní době přesycené různorodými směry a styly možná nenabízí nic moc nového, ale jejich poněkud retrospektivní míchání melodických stylů neupadá do klišovitosti a alespoň mě zatím nenudí. Není to hudba pro ty co v každé desce hledají sílu osobitosti, ale potěší pokud si občas rádi poslechnete kousek poctivého metalu, aniž byste si přehnaně dělali hlavu s tím, že podobnou hudbu už jste někde slyšeli.