Tak se člověk někdy ptá, proč ta která veličina dělá to, co dělá. Proč Paradise Lost hrají pop. Proč Lemmy chlastá (HE?). Proč Quorthon vydal Destroyer Of Worlds pod hlavičkou Bathory... Že by chřestění zlatých plíšků? Že by jakási zvrhlá forma recese s cílem shodit mýtus? Kdo ví. Quorthon ví. Nicméně já teď mám před sebou album a přemýšlím, jak ho odpravit rychle a bezbolestně. Zkrátka – zase jsem se na něco těšil. Těšil jsem se, že podobně jako Darkthrone vstoupí ohnivý Viking do téže řeky (Apoštolové Temného trůnu z ní, pravda, nikdy ani nevystoupili...), že legenda koupající krvi, hořící v ohni a bratřící se smrtí sestoupí poznovu na tento svět a vrátí čas. Byl jsem naivní.

Představte si neúměrně dlouhé album doslova narvané muldami nesourodé hudební strusky. Představte si kotouč, kde od začátku do konce nevíte, co vlastně posloucháte za muziku. Takový je Ničitel světů. Qurthon připomíná těkavého a roztržitého pamětníka, který chce ukázat co všechno umí a ukazuje pouze to, že nic neumí úplně důsledně. Takže – dočkáte se všech možných metalových odstínů v kvalitě nevalné a někdy přeci jen valnější, které byly navezeny do více než hodinového světa. Posluchač je uzamčen v křupansky nazvučené místnosti a je mu do hlavy valeno tolik různorodostí, až oči poslimácku lezou z důlků. Začíná se prapodivně sterilní polobaladou Lake Of Fire s prachbídným slepencem akustického a elektrického nazvučení, s nulovým refrénem a bučivým vícehlasem. Pokračuje se přes huhňavou a hlomozivou titulní skladbu, kterou zachraňuje jen apokalyptický chór. Nadcházející hymnus Ode je prvním zábleskem naděje na jatkách – konečně jakýs takýs melodický nápad, náboj monumentality, text plný nadšeného individualismu. Další částečné vysvobození pak přináší deathová odrhovačka Bleeding, která jakkoli není úchvatná, alespoň nedráždí. Její text je buď skutečně tak příšerný, nebo má parodický nádech. Už si tu nejsem s ničím jistý... Do žánrové patlanice entuziasticky vskakuje takřka sabathovská sedmiminutovka Pestilence. Dobrá skladba. Pěkný chorus, pěkný riff. Škoda Quorthonova nejistého zpěvu... Je libo tříštivý metal? Jak libo – 109, dva kopáky, úprk, vrčící kytara, štěkající Quorthon. Dynamika se skladbě nedá upřít. Kouzlo ano. Death From Above navazuje našlápnutým kytarovým agregátem, podobně zabarveným vokálem a odsejpavou rytmikou. Že by konečně Quorthon chytil směr? Jenže Kill Kill Kill manévruje zmítaným drakkarem k heavy metalu. Zvuk harleye, zadrhávající šestistrunný motor, neslaný nemastný zpěv... Ksakru proč??? HUMGHRFLUGHR!!! Křovácký riff uvozuje kompozici Liberty & Justice, zmítající se v totálně beznadějné nenápaditosti. Snad jenom kopákem popohnaný refrén vzbuzuje záchvěv sympatie. Krom utvrzuje převažující hegemonii deathu na tomto albu. Práce kytar a mrlání basy není k zahození. Zkreslený řev (zřejmě pokus o modernost) stojí za suché z nasálu... Následuje hokejová (!!!!) hymna Sudden Death. Heavy metal s řádně zakousnutými sekerami, jako vždy nevýrazný zpěv, sóla bez šťávy. Tady pšenka nekvete. Závěr patří, hrůzo hrůzoucí, dvěma osmiminutovkám - paradoxně nejsilnější části Destroyer Of Worlds. White Bones a další heavy motiv. Docela pěkný. Tempo pozvolné, příjemně valivé, Quorthonovy polovyřvávané deklamace, ponurý chór. Jedna z nejlepších skladeb na albu... Závěrečný hymnický hřeb Day Of Wrath počat jest za vybrnkávaného hóóřííí, následuje další z povedených mnohohlasných partů, chraplavá inkantace a tenká akustická linka. Atmosféra voní minulostí. Refrén je pěkný, leč pan kapelník ne poprvé stvrzuje, že zpěvák není čert ví jaký. Závěr přesto hází mírumilovnou ratolest, ale tak se mi zdá, že tu někdo pobíhá s krucifixem po funusu...

Necítím nutkání dále se hrabati v zahnívající tkáni Ničitele. Nebudu tady nikomu vnucovat tvrzení, že je to totálně zpackané dílo. Na to má Quorthon až příliš mnoho zkušeností. O to je ovšem výsledek horší. Jednotlivé skladby ujdou, avšak každá jiným směrem. Celek je, ať už to zní jakkoli ošuntěle, pejsem a kočička v ranku cukrářském. Chtě nechtě by si z toho jeden ublil. Smyl veškerý uniká nepolapen... Kolekce tvůrčího přetlaku? Hledání ztraceného času? Metalové vetešnictví? Tohle Quorthon Bathory dělat neměl. Kdyby tohle dílo vydal pod jiným názvem, byl bych ochoten pohybovat se s hodnocením v rámci průměru (no i když...). Pod nesmrtelným logem o něm nemůže být ani řeč. Čtyři punkty leda z úcty ke jménu.

Co dál? Lepší tvářit se, že Quorthon nikdy žádného Ničitele světů nenahrál a nevydal. Lepší tvářit se, že Bathory jsou mrtví a jejich skvostný a nesmazatelný testament žije dál. Bez téhle nepochopitelné poskvrny...

P.S. Zpracování bookletu je stejně hajdalácké, jako demáčový zvuk. Není on ten Quorthon už senilní?!