Od doby, kdy byl Ralf Scheepers odejit z Gamma Ray, již uplynulo bezmála deset let. Po vydařených hostováních u velikánů THERION a AYREON dostal opět chuť na působení v regulérní kapele, a proto se dohodl s Mattem Sinnerem na založení PRIMAL FEAR. Abych se přiznal, tak jak se mi Ralfovo působení u GAMMA RAY zamlouvalo a materiál vzniklý z jeho spolupráce s Kaiem Hansenem považuji za jeden z nejlepších, který kdy v ranku speedmetalu vznikl, tak dodnes jsem jeho počínání spojené s PRIMAL FEAR moc nepochopil. Jeho obdiv ke starým Judas Priest „in the original line-up“ je dostatečně znám, ale proč uctívat jejich ducha tak okatě? K tomu tu jsou přeci revivalové kapely... Úkolem recenze ovšem není zamyšlení nad smyslem existence PRIMAL FEAR, ale je tu od toho, aby vám přiblížila jejich další (již pátou) desku. Již při pohledu na obal je člověku znalému věci jasné, že tu chybí jedna podstatná věc, a to invence. Možná je to nějaká tradice, že kapela umístí na každou svou desku dva orly, ale nemůžu si pomoct – již z hudby samotné mám dojem jakési „sériové výroby“ s nulovým vývojem vpřed a vizuální stránka onen pocit ještě umocňuje. Ruku v ruce s kreativitou výtvarnou jde i kreativita hudební. Pardon – ony nejdou, pouze stojí na místě.

Ještě se ani nezačne pořádně hrát a už se dozvíte pointu celého alba, potažmo celého smyslu bytí kapely. Ralf opět absolvoval nezbytnou předprodukci v podobě mačkání koulí ve svěráku a oznamuje nám, že „Metal is Forever“. Po vyslechnutí tohoto „moudra“ zcela jistě zapochybujete, zda to skupina myslí vážně, nebo si z nás střílí. Podobné úvahy se v poslední době objevovaly i v souvislosti s americkými „čmeláčími onanisty“, ale myslím si, že ani v jednom případě nejsou tyto spekulace opodstatněné. Titulní písnička je sama o sobě dost slabá – klasický utahaný „těkoprdelní“ hevík se stupidním textem. Možná namítnete, že by se toto označení dalo použít rovnou na celé album nebo přímo na celou tvorbu PRIMAL FEAR, ale nebuďme zbytečně skeptičtí a snažme se na „Ďáblově plácku“ najít něco pozitivního. Vypadá to jako hodně zapeklitá věc, ale nějaké světlejší momenty na albu jistě budou.

Co jistě zaujme na první poslech, je povedený ústřední riff v „Sea of Flames“. Nejspíš to bude tím, že hodně připomíná bývalé působiště aktuálního bubeníka PRIMAL FEAR Randyho Blacka – ANNIHILATOR. Bohužel slibně se rozvíjející věc totálně zkazí hodně připitomělý bridge a naivní refrén. Škoda, aspoň nějaký song mohl být úplně bez výhrad. Myslím, že nemá cenu se nějak rozepisovat o všech písních podrobně – vedle tuctových střednětempých odrhovaček („Suicide and Mania“, „Visions of Fate“, „Colony 13) tu máme i pokusy o patos („The Healer“,“Wings of Desire“) a samozřejmě nezbytné power-speedové vypalovačky („Heart of a Brave“,“Sacred Illusion“).

I když jsou tedy jednotlivé písně jakž takž odlišné, album zní dost monotónně. Dle mého soudu je to zaviněno poněkud sterilní produkcí a minimální Ralfovou prací s hlasem – stále se tlačí do sopránu a to je záruka toho, že se po chvíli dostaví kamarád Bolehlav. Přes všechny mé námitky se ovšem nejedná o nějaký odpad – mezi pravověrnými heavymetalisty si toto album jistě najde hodně posluchačů. Dokonce se kajícně přiznám, že i když sem nikdy nevydržel poslech alba na jeden zátah, tak se mi některé melodie a refrény zpětně opakovaly v hlavě a podvědomě jsem si je zpíval. Dobré nápady na albu jistě jsou, ale poněkud pokulhává jejich následná realizace. Příště by neškodilo dát si s přípravou alba trochu víc práce a jednotlivé písně dotáhnout do propracovanější podoby. Myslím, že potenciál v kapele je a při troše snahy by další natočený materiál mohl klidně skončit s označením „nadprůměrný“. Ten aktuální na to ale nemá.