SOLEFALD uvádějí na plátna našich mozků melodramatický thriller s prvky černého humoru „In Harmonia Universali“. V hlavních rolích se představí známí odchovanci nedělní liturgické školy Cornelius a Lazare. Je to již poněkolikáté, co se s těmito hrdiny setkáváme na jejich toulkách v bajkovém příběhu fanatického obdivu, lhostejnosti i odmítání. Odklon od modlitebních stolků je ještě před premiérou předurčoval k několika žhavým nominacím. Nicméně i letos to vypadá, že ceny akademie se tomuto kousku vyhnou.

Byl-li někdy SOLEFALD vytesán v knize černé magie, pak šlo pravděpodobně jen o šprým ďábelských poskoků. Na albu, jež je črtvrtým prostředkem seberealizace norského dua, se toho odehrává daleko více, než ve fantastickém světě zbloudilé rychlopalby. Pasáží blackové smrště je poskrovnu a působí spíše jako zaniklá vzpomínka na léta bujarých hodokvasů. Pánové očividně slušně zapracovali na zvuku samotného bitevního pole a přinášejí album, které není jen absolutnem všeobecného souladu. Hodinová kompaktní koláž hudebních nápadů působí jako injekce slunečního lektvaru – svou prosvětlenou harmonickou stavbou, ale také dokáže zapůsobit svými disonantními postupy jako spolehlivé sedativum optimismu. Na jedné straně zde stojí těžké gotické melodie, vyvolávající palčivou úzkost, trýzeň a muka, na straně druhé expresionisticky laděné tvary v rozdílných kombinacích nálad.

K plochám nejvýraznějším patří bezesporu vokály. Ať již anglicky, francouzsky, německy či norsky, jsou stavěny převážně v několika vrstvách a jsou místy vydatně podporovány také mužským sborem. Založeny na vícehlasem barevném kontrastu, od ne zcela stoprocentně zpívaného vokálu až ke frázujícímu chrapotu, působí velmi plně, vypjatě a mnohdy tvoří střed pozornosti ve vypjaté nástrojové hře. Tu si přisvojují zejména kytary a pokud jsou zrovna hlavním dějovým tahounem, daleko více evokují klasické metalové silové riffy, než black-metalové vibrace. Nejsou nikterak inovační, dokážou se však přetransformovat i do své klasické akustické podoby, ve které jednak zaujmou velkým kontrastem ke svým ampovým kolegyním a v kombinaci s ostatními nástroji jsou schopny přitáhnout posluchačovu pozornost zajímavou skladbou. Některé pasáže si naopak pohrávají s pavučinou lidské trpělivosti – svou monotónností, svým opakovaným záznamem nevýrazné dynamiky, svým vyostřeným vnitřním konfliktem, svým fantastickým patvarem. Takto stavěnou formou však bohužel vyznívají v některých případech netvarovatelným, ba dokonce kýčovitým, dojmem a zápasí s nucenou a očekávanou progresí přesně na té tenké hranici mezi tvořivým uměním a pompézním brakem.

Ve hvězdném pásmu kreativní ctnosti je udržuje především velmi příjemná posedlost klávesovými nástroji. Očividná fascinace Hammond varhanami, které jsou vedle elektrických, chladně zvučících, vidlí nejčastějším návštěvníkem vašich sluchovodů, a hřejivý přístup ke klavírním partům, je tím pravým vodítkem k netuctovosti „In Harmonia Universali“ – stačí se nechat upoutat skladbou „Christiania“, věnovanou památce expresionistického malíře Edvarda Muncha. Pokud se ale budeme snažit pitvat hluboko, je udivující, že i s takovým nepopiratelným zápalem není do klávesové hry vloženo daleko více skladatelské „prostorovosti“ a dynamiky, která tvoří onu podmanivou nevyzpytatelnost. Mnohé výkony hlavní role těchto černobílých kouzelníků jsou prapodivně statické, což zejména v klavírním přednesu nelichotivě snižuje kredit celého kompletu. A že se dvojice nebojí zabrousit ani do oblasti dechových nástrojů je po prvních tónech saxofonu, jeho abstraktního bluesového hlasu i skotačení v duchu latinskoamerické tóniky, jen dalším neklamným znamením dobře zvoleného využití klasickým nástrojů jaksi neklasickým způsobem.

Minimalismus má jistě své důstojné zázemí a bázi, ze které vyrůstají mnohdy působivé kreace a rozkvetlé opusy. S takovýmto uměleckým materiálem je ale nutno zacházet nanejvýš opatrně, neboť při modelování je pozorovatelný každý záhyb, každá křivka, každičký, byť i sebenepatrnější, náznak úniku od nepsaných norem. A právě ve smyčce oné nominální podstaty účelové jednoduchosti ztrácí celá kompozice punc kvalitního a hodnotného díla. Vědomě se totiž nesnaží ani o reflexi lidského prožitku, ani o vytvoření lesklé kontrapunktické stavby pod základní nosnou hudební linii. Pasáže, do kterých prosakují harmonické údery osamoceného klavírního tónu i trasy vytýčené ne zrovna složitou kytarovou rytmikou, ověnčenou prověřenými, ale již notně zešedlými magnety kytarové teorie, jakými můžou být například notorické trioly, jsou pod drobnohledem pouze riskantní betonáží základů celé baziliky, jejíž klenby se měly ztrácet v oblacích. Důsledně jsou však na nich nakupena mračna zdobených portálů a zádušních ornamentů, která mají tu sílu vdechnout strohým, místy až úsměvně nepatřičným, náčrtům jiskřivou živost. Spolu s pasážemi skutečně precizně vypracovanými, myšlenkově vykomponovanými a umně zařazenými, které jsou v dosti ostrém kontrastu k nepoctivým výplním, právě ona aranžerská schopnost dělá z této nahrávky kompozici, která rozhodně stojí za poslech a dokáže potěšit nejednoho příznivce tvůrčí hudby. Ale chceme-li hovořit ve prospěch „In Harmonia Universali“ z hlediska umělecké květnatosti, pak mi na mysl přichází „jen“ označení metalově progresivního pop-artu.

Ano, poslechněte si nové dílko norských principálů, určitě neurazí a pokud není zrovna sluneční lázní duhových hranic hudebního žánru, je jistě alespoň vířivou barevnou spirálou. Jejich hudba prorůstá jako jedovatý stonek rudým labyrintem cév, srdce však pro tuto hladovou bestii zůstane jen nedobytnou touhou.