OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uprostřed kruhu dokonalé kulatosti se zhruba po třech letech opět sešlo několik talentů, aby stvořilo obsah do placatého lesknoucího se kotouče, jemuž osud přisoudil pojmenování „Třináctý krok“. Po tom, co si mě debut „Mer de Noms“ vydaný v roce 2000 naprosto získal, jsem napjatě očekával, co se na mě vyvalí při kroku třináctém. Dobrým zvykem u tohoto projektu jest to, že se střetávají osobnosti již protřelé oborem a známí i z jiných těles hudebních. Všemu vévodí pěvecký „dokonalista“ Maynard James Keenan, jenž je znám hlavně z klanu kalifornských nástrojářů TOOL. Po jeho pravici můžeme spatřit dalšího ostříleného hudebníka a skladatele Billyho Howerdela spjatého například s NINE INCH NAILS, či SMASHING PUMPKINS. To je také autorské duo celého projektu, kde Billy je duševním otcem kompozic a Maynard pěveckých linek a textů. Od posledního alba prošli A PERFECT CIRCLE cestou, na níž se rozloučili s některými někdejšími členy z „Mer de Noms“. Na jejich pouti se k nim však přidali nové tváře, kterými jsou například Jeordie White na postu baskytaristy (Vám, kterým to jméno nic neříká napovídám: Twiggy Ramirez - MARILYN MANSON) a James Iha (SMASHING PUMPKINS). Za bicí soupravou zůstává Josh Freese, toť poslední člen uzavírající dokonalost kruhovou.
Žánrově jsou A PERFECT CIRCLE s obtížemi uchopitelným tělesem. Kdybych to chtěl nějak rychle shodit ze stolu asi začnu pro šuplíčkomilce vytahovat zásuvky typu alternative rock/metal, ale to je prostor tak široký, že si pod ním lidé dnes představují opravdu všelicos. Celým „Třináctým krokem“ se táhne jakási lehce nervózní těkavá kytarová atmosféra, která mi v duši zanechává dramatické napětí. Někdy tento aspekt ustupuje do pozadí, ale nikdy nevymizí docela. Tak trochu to působí, jakoby hudbu skládal talentovaný sebevražedný psychopat, jenž bilancuje život stojící na hraně nabroušené břitvy. Přesně s touto náladou koresponduje i většina textů.
Celé CD začíná zvláštním tahem, nejdelší skladbou - téměř osmiminutovým opusem - který přímo přetéká zoufalou náladou, kterou jsem výše popsal. „Mer de Noms“ byla pro mě láska na první poslech, ke kroku třináctému jsem hledal cestu déle, i když je pravdou, že poslední dobou se mi na první poslech líbí opravdu máloco. Celé nové album na mě působilo zpočátku jako větší „popík“, vše se zdálo být nějak měkčí, učesanější. Výjimku tvoří hlavně skladba „Pet“, která ve mně vyvolala (hlavně nahuštěným začátkem) vzpomínku na „Judith“ z alba „Mer de Noms“, ale i do této hudební tapiserie je vetkáno ono psychopatické vlákno, které v „Judith“ či podobných minulých skladbách nebylo. Také se zde daleko více experimentuje. Krom klasických písniček, jako jsou „Blue“, „The Noose“, „The Outsider“ a „Pet“, jsem si oblíbil i odlišnější kousky jako je atmosférická „A Stranger“ či náladová experimentální zvlášnůstka nazvaná „Lullaby“, vzbuzující u mě, ani nevím proč, vzpomínku na seriál „Království“ od Larse von Triera.
To, že je vše úhledně zabaleno do vynikajícího zvukového kabátce s pevnými instrumentálními výkony, snad nemusím nějak rozvádět. Na „Thirteenth Step“ se PERFECT CIRCLE vymaňují z hranic které mělo předchozí album, vše je mnohem hlubší, smutnější, zamyšlenější a pocitovější. Unikátní projekt v kytarové alternativě a už teď se těším, jakým směrem se tento hudební tvar bude kutálet dál.
Na Thirteenth Step se PERFECT CIRCLE vymaňují z hranic které mělo předchozí album, vše je mnohem hlubší, smutnější, zamyšlenější a pocitovější. Unikátní projekt v kytarové alternativě a už teď se těším, jakým směrem se tento hudební tvar bude kutálet dál.
9 / 10
Billy Howerdel
- hudba, kytara
Maynard James Keenan
- slova, zpěv
Josh Freese
- bicí
Jeordie White
- basa
James Iha
- kytara
1. The Package
2. Weak And Powerless
3. The Noose
4. Blue
5. Vanishing
6. A Stranger
7. The Outsider
8. Crimes
9. The Nurse Who Loved Me
10. Pet
11. Lullaby
12. Gravity
Eat The Elephant (2018)
aMOTION (DVD) (2004)
eMOTIVe (2004)
Thirteenth Step (2003)
Mer de Noms (2000)
Datum vydání: Úterý, 16. září 2003
Vydavatel: Virgin Records
Stopáž: 50:36
Osobne u mna vrchol tvorby APC, skladby su zlozitejsie, komplexnejsie, a aj trochu vyraznejsie ako na uz skvelom mar de norms. A the noose je jedna z najkrajsich veci ake poznam. Tu sa nebojim dat plny pocet, keby som mohol ist aj nad 10 tak v pohode...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.