Na Empiricism jsem si původně skrblil pěkně peprný žabí hlen, který by začal u prachsprostých úliteb trendu symfonického blacku, kemrózně se táhl přes roztříštěné kompozice a skončil by u melancholického vzdychání, jakže se nám Borknagar, druhdy famózní pagan blackové těleso, vzdálilo. Jenže nebyl jsem to já, kdo uštědřil štulec, naopak - byl jsem to já, kdo dostal šlehu mezi svítilny. Čím déle jsem se u Empiricism potil, tím méně mi přicházely na mysl jedovatosti.

To album doslova rostlo před očima. Vlastně před ušima. Ale pěkně popořádku. Věc, která mi nejvíce nevoněla, byl výkon Oysteina G. Bruna, kytaristy a nervového centra kapely. Odkojen jeho geniální schopností pářit pohanské melodično s bytostně blackovými motivy a tvořit z nich nádherné zvukové fresky (ihned mi tane na mysl Winterway z Olden Domain - to byla sama esence zimy!), připadal mi jeho podíl na novém albu pěkně odfláknutý. Marně jsem se pídil po dominantním a charakteristickém nosném riffu, jakým jsem u Borkanagar uvykl. Namísto očekávaného sekernického mistrovství přicházely pouze relativně oposlouchané a známé blackové řezničinky, nebo naopak akustické brnkačky. Teprve se skladbami „Four Element Synchronicity“ a „Liberated“ si řízný severák proklestil cestu a dodal materiálu ten typický mrazivý přídech. Ale bylo ho tak nějak málo... Jenže jak poslechů přibývalo, začalo mi docházet, že magie tohoto alba spočívá nikoli v lpění jednotlivostech, ale ve vstřebání celku. A tak jsem začal zase od počátku...

A můj sluch se zastavil u dvojice Lars T. Nedland a Vintersorg. První jmenovaný obhospodařuje klávesy a proprietky s nimi spojené nejen u Borknagar, ale zejména u excelentních avantgardistů SOLEFALD (zde pod krycím jménem Lazzare). Sílu jeho instrumentu snadno přečtete již v úvodní jízdě „Genuine Pulse“. Záliba v klavírních etudách, umění vyklenout samplované sborové duchovno. A co víc - jsou to často právě klávesy, kdo buduje nosné melodie. Pestrost a široký záběr Larse T. Nedlanda je prvním kamenem v nepřeberné (leč ne příliš okaté) pestrosti Empiricismu. Druhý jmenovaný válí první ligu severského folk blacku a nový opus Borknagar obdařil svým vokálem. A výkonem věru virtuózním a zdobným. Maestro Vintersorg umí samosebou drhnout havraní party až se chlupy za krkem ježí, ale zejména udivuje výtečným čistým zpěvem. Jeho hlas je posazený o trochu výše, než tomu bylo u předchozích vokalistů Borknagar, přesto však umí v prsou zhmotnit velebný hymnický zpěv. A s naprostou jistotu ho v mžiknutí oka přetáhnout do zvonivého hlavového rejstříku. Lahůdka, nutno slyšet! Vintersorgův hlasový potenciál se zhusta prosazuje i uprostřed tuhých blackových sypaček a mohutné epické výkřiky nechávají zapomenout i na časy Maelstromovy hrdlovlády. Další kamínek v mozaice pestrosti...

Skrze zálibu v detailech jsem se nakonec prodral i do duše samotných skladeb. Což o to, začátek alba v podobě chytlavé symfonické jízdy „Genuine Pulse“, hymnické ódy „Gods Of My World“ a temnou avantgardou načichlého záseku „Black Canvas“ téměř odpor nekladl. Výrazné klávesové motivy, skvělý Vintersorg a pohromadě držící kompozice - vše, co posluchačovy chtíče vyžadují. Fackovaná začala u instrumentálky „Matter ´n´ Motion“, které vévodí najazzlý klavírní jam. Vzbouřené emoce poněkud tiší „Soul Sphere“, kde zpohanštělou melodii, jakou bychom čekali od pana kapelníka, překvapivě odmrmlává Tyrova basa (a není to jediné místo na albu!). Pravá mela nastala u dvojice prapodivně metamorfujících a neuchopitelných kousků „Inherit The Earth“ a „Stellar Dome“. Jakoby se Borknagar náhle dostali do fáze tvůrčího přetlaku a odhodlali se posluchače umlátit sledem neustálých zvratů, nových melodií, akustických meziher, nabroušených kytarových řeží a chytlavých Vintersorgových zpívánek i skřehotů. O nějakých stylových mantinelech nemůže být ani řeč - okusíte psychedelicky rozmatlané drobnomalby všech nástrojů, okusíte hlomozivé výpady hodné černého kovu, okusíte chytlavé a atmosferické pasáže, mnohdy načichlé folkem. Stojí to pěkné soustředění, nicméně lze tomu přijít na chuť...

Empiricism je pěkná bestie, která se vzpíná, vyhazuje a tváří čert ví jak nepřátelsky, ale přitom skrývá široké hudební srdce. To srdce pojme jak staré pohanské časy, tak veškeré nové vlivy, které infiltrují klasický black metal. Brun a jeho smečka neuznávají jednoduchost a otevřenost, ale o to více si je třeba jejich hudby vážit. Nenechte se odradit a znechutit. Empricism je totiž velmi dobré album.