Od nového počinu legendárních Hrobníků můžeme očekávat všechno možné, jenom né změnu stylu. Jejich propracovaný power metal musí každý fanoušek na první poslech ihned poznat. Žadnou výraznější změnu jsem neočekávál ani pro tentokrát.Už před nahráváním tohoto alba skupina změnila kytaristu. Novým hrobníkem se stal bývalý kytarista RAGE Manni Schmidt, který se do metalu vrátil po sedmi letech válení u televize. Tento vynikajicí kytarista dal právě RAGE specifický zvuk kytar a i u Grave Digger je poznat jeho jasný rukopis. Některé vyhrávečky, solíčka a jiné parádičky nesou právě zvuk RAGE z nejslavnějších let, v dalších jeho zvuk trochu zasmrdí progresivitou, jindy má zase kytaru prohnanou přes nějaké samply nebo efekty. To co Manni předvadí na albu je opravdu vynikající, jeho kytaru uslyšíte opravdu všude, není se co divit, na většině skladeb se podílel autorsky, takže si vše udělal „na tělo“. Skvělý návrat pro tohoto chlapíka do metalu, myslím si, že skupina si nemohla vybrat lépe. Práce s kytarou je na albu nepřeslechnutelná, už to není ta místy jednotvárná hra, ale neustále se měnící riffy a hlavně vynikajicí nápady.

Druhým poznavacím znamením kapely je charismatický zpěv Chrise Boltendahla. Ten tentokrát nezpívá způsobem, na který jsme zvyklí (takový ten přišlaplý hlas), ale hodně nízkým, agresivním a brutalním hlasem. Z jeho zpěvu jsem opravdu nadšený a místy mě doslova přišil k židli. Výkon tohoto zpěváka je opravdu neuvěřitelný, jeho práce s hlasem je vskutku vynikajicí.

Skupina rozhodně na novém záseku hodně přitvrdila a zhutnila svůj sound. Co však asi nikdo nepřeslechne, jsou vynikajicí sbory v písních, hlavně v „The Grave Digger“, „Raven“, „Sacred Fire“. Tyhle sbory dodávájí písním zvláštní atmosféru, některé jsou velice temné. Další zajímavá píseň se jmenuje „Scythe Of Time“. Táhne ve středním tempu, přičemž hlas Chrise působí opravdu hodně temně a brutálně. „The House“ navozuje správnou horrorovou atmosféru, opět trdé kytary a nizký zpěv, přejdou do skoro akustického refrénu a do akustické melodie, aby se zpátky vrátila do tvrdých riffů, podpíraných podlazenými klávesami. Vynikajicí atmosférická skladba, kde se jednou na chvíli Chris odvaží do vysších poloh zpěvu (spíše jen tak zaječí). Skvělé… Speedová „Haunted Palace! by se zase klidně mohla vyjímat na albu kterékoliv speedové bandy, rychlá, melodická s veselým refrénem a opravdu klasickými sóly a vyhrávkámi. Na albu nechybí ani balada „The Silence“, kde prozměnu zase Chris zpívá pěkným vysším hlasem, aby v poslední fázi přešel zase zpět nízko.

Tentokrát se kapela nenechala inspirovat historií, ale sáhla po dílu dnes již kultovního spisovatele Edgara Alana Poa. Místy opravdu hudba navozuje atmosféru strachu a hororu, hlavně akustické pasáže v The House nebo varhany v Raven. Myslím si, že se vyplatilo nedělat z nového alba koncepční album, jako tomu bylo v předchozích třech případech. Nestane se tak, že by nahrávka začala někdy nudit, celé album běží svižně dopředu. Skupina jako by nabrala novou energii. Musím se samozřejmě zmínit i o rytmické sekci: baskytara Jense Beckera má taky svůj charakteristický zvuk, hlavně vyhrávky pod akustickými pasážemi, ty nemají chybu. Celkově baskytara dostává daleko více prostoru. Bubeník Stefan Arnold taky působí velice jistě, velice se mi líbí jeho práce s kopáky. Rytmika výborně sekunduje skvělé kytaře.

Skupina vytvořila špičkové album. Album plné tvrdého a nekompromisního power metalu alá Grave Digger, myslím si že je jedno z nejlepších v kariéře skupiny. Myslím si osobně, že na albu se nachází spousta výtečných nápadů, rozhodně si na něm dali hrobníci záležet. Hlavně však to je album kytarové, kytary zde zcela jasně dominují a dodávají patřičnou tvrdost a nápady. Skupina může blahořečit tomu, že Manniho začaly doma svrbět prsty a že zakotvil právě u nich. Zvukově deska nemá chybu, všechny nástroje jsou čitelné, zpěvu jde také perfektně rozumět. Je jasné, že i se zvukem si skupina perfektně vyhrála. Zcela poprávu si zaslouží album takové vysoké hodnocení.