Koncertní dilema ze středy. 9. června jsem nakonec vyřešil ve prospěch HC hvězdiček HATEBREED (ve hře byla ještě brněnská zastávka ANATHEM-y). Díky mé vrozené lenosti se mi nechtělo cestovat do Brna, a tak pražský koncert měl zcela logicky přednost. Škoda ne zrovna šťastného místa konání. Asi budím dojem, že mi na každém klubu něco vadí, ale žižkovský Matrix se vyznačuje velice nízkým stropem (a tudíž i pódiem) a dle mých zkušeností rovněž ne zrovna nejlepší akustikou pro metalové (HC, rockové ...) koncerty.
Nízké pódium má za následek to, že lidé, kteří nestojí přímo u něj, už toho moc nevidí. V případě prvních dvou vystupujících kapel to díky menšímu počtu diváků nebyl zas takový problém, ale během vystoupení hvězdy večera už to bylo mnohem horší.

Jako první se představili němečtí MOURNING ENDS. Jejich frontman a vokalista Patrick je znám hlavně jako kytarista stylově spřízněných HEAVEN SHALL BURN. V podání MOURNING ENDS se žádná hudební revoluce nekoná. Jablko nepadá daleko od stromu, což v případě Patricka platí dvojnásob. Vliv jeho domovské kapely je více než patrný. On a jeho souputníci drtí naše sluchovody nekompromisním thrascorem, který však postrádá alespoň minimální dávku nápaditosti. MOURNING ENDS až příliš úzkostlivě lpí na svém stylu, což má za následek to, že po pár minutách jejich muzika upadá do stereotypu. Větší dávka invence a variability by neškodila. Absence nápadů se dá tolerovat ještě v případě, že muzika má spád a energii. Bohužel ani tyto atributy jsem v tvorbě této bandy nevypozoroval. V HEAVEN SHALL BURN to Patrickovi šlape o poznání lépe.

Jejich krajané PAINT THE TOWN RED mnohem více inklinují ke klasickému HC, kterému dominuje uřvaný vokál. Tahle čtyřka z Mnichova překvapila svým neskutečně nasraným projevem, který se jen tak neslyší. Ve tvorbě PAINT THE TOWN RED je velmi patrný vliv newyorských veteránů SICK OF IT ALL. Takže je jasné, co se v půlhodince vyčleněné pro PAINT THE TOWN RED, dělo. Pravda, invence tito chlapíci moc nepobrali, ale ono se toho v těch rychlých skladbách plných sekaných riffů vymýšlet moc nedá. Hlavní je energie, která je z hudby cítit. Dovolím si tvrdit, že v této disciplíně PAINT THE TOWN RED obstáli na výbornou. Skutečně, jejich vystoupení bylo nadmíru energické a strhující, čemuž dopomáhal hlavě potetovaný vokalista neustále pobíhající po celé ploše pódia a burcují fanoušky k větší „spolupráci“. Své kořeny kapela nehodlá nijak tajit, čehož důkazem je i zahrání coververze „Scratch The Surface“ ze stejnojmenného, dnes již legendárního, alba SICK OF IT ALL.

Tahounem večera však byli jednoznačně HATEBREED. Aktuální deska těchto Amíků nese název „Rise of Brutality“ a nutno říci, že zcela poprávu. HATEBREED jsou totiž skutečným ztělesním hudební brutality. Členové kapely i svým vzezřením připomínají partu zabijáků, takže výsledný dojem je opravdu komplexní. Hudebně bych HATEBREED označil jako pokračovatele agresivní thrashcoreové muziky ve stylu PRO-PAIN, přičemž hranici agresivity posouvají zase o další kousek dál. Nedovolil bych si však tvrdit, ze jsou HATEBREED lepší než jejich vzory. V každém případě však jejich hudební projev působí mnohem brutálněji a našlápnutěji. Mezi inspirační zdroje můžeme zařadit i thrashové mohykány SLAYER a základní popis tvorby této partičky z Connecticutu bychom měli. Jednotlivé skladby měly velmi pozitivní ohlas a nejeden sborový refrén vyřvávali fanoušci s kapelou. Největší ohlas však přišel ve chvíli, kdy zazněl nezapomenutelný riff ze slayerovské „Raining Blood“. Klasika je prostě klasika.
Musím pochválit zvukaře, kterým se povedlo velmi slušně nazvučit hlavně kytary. Ty měly opravdu ten správně zabijácký zvuk a já konečně pochopil, proč se jim také někdy říká „sekyry“. Bohužel, stát chvíli poblíž beden, bylo díky přehulenému zvuku opravdu o zdraví, ale kdo se bojí nesmí do lesa, pardon na HC koncert.
Něco málo přes hodinu vystoupení, plného rychlých vypalovaček a řádění fanoušků, utíká jako voda a já ve snaze chytnout poslední spoj do pražské periferie utíkám bez toho, aniž bych zjistil, jestli došlo i na přídavky.

Abych jen nechválil, subjektivně jsem nabyl dojmu, že HATEBREED tak trošku stoupá sláva do hlavy. Z některých jejich projevů jsem cítil manýry rockových hvězd. Ubraňte se však podobnému chování, když svá alba vydáváte u major labelu a vaše skladby se objevují i na filmových sountracích? Z tohoto pohledu mi vháněly úsměv do tváře průpovídky vokalisty Jameyho Jasty, když říkal něco ve stylu „Hardcore není muzika, která by se měla dělat pro slávu a pro peníze, hardcore je o sounáležitosti s fanoušky ...“ Zřejmě každá hudební scéna potřebuje svou dávku patosu, nevím však, nakolik to od HATEBREED brát zcela úpřimě.

Koncerty jsou hlavně o muzice a proto i svá hodnocení omezím pouze na ni. Byl to výborný koncert, HATEBREED nezklamali, Matrix vyplenili, dobře naladili, přebytečného stresu zbavili. A tak to má být!