Literatura má svého Homéra a metal má svoje Rhapsody… Epika jako epika, ne? Mňo, co se týče té homérovské, občas škrábe v řiti, neboť nekončící epiteta gerojů povzbuzují peristaltiku střev a šrapnely drsné jako Žižkův palcát… A, bohové šírošírých žírných lánů a zelených údolí odpustí, syndrom hudebního epiteta začínají úspěšně ordinovat i Rhapsody. Jejich hudba prostě a jednoduše na určitých místech opakuje pasáže, které tam už jednou byly a budou znovu… tak třeba burácivé intro (s velmi standardním průběhem a koncem) a jeho reminiscence v ještě burácivější podobě v závěru alba. Nebo tradiční riffový samospád úvodní kompozice, nebo texty…

Nebo produkce… Nelze upřít snahu inovovat zvuk, leč nápadná zemitost a hlomozivost balancuje tentokrát na hranici brilance a neúnosnosti; Sascha Paeth a druh ve zbrani Miro se zjevně věru činili. Doposud jsem sice nezjistil, kam nám vlastně žuchla (pozn. autora – po desátém poslechu se přikláním k té první ďouře), ale čert jí vem, je tu hlavně a především deviza největší a to… Hudba. Každý labužník by dovedl obšírnými slovy popisovat tu nezaměnitelnou směsici Vivaldiho, Turilliho, Tolkiena, Staropoliho, DiMaia, Lioneho… A propó – Lione budiž nazván sladkým překvapením, poněvadž jeho vokál konečně není jen kulisou orchestrální bouři, ale zdatně jí sekunduje. Sice zbývá dořešit některé závažné lingvistické otázky (je to latina, nebo angličtina?), ovšem ucho speedařovo ocení jeho talent dle zásluh. Neodbíhejme… Jak již bylo naznačeno vybředlým úvodem, dochází u Rhapsody k opatrným aktům sebeopakování a věru nevím, zda to po dvacátém albu skousneme tak snadno, jako u jejich epického kolegy z literárních hvozdů.. Tahle kapela se etablovala úžasně rychle a už na druhém albu můžeme zuřivě čmárat o metalových samorostech a suverénech. Inu a jak známo, kdo příliš rychle strká rypák do nebes, ještě rychleji přes něho dostane. Ba ne, ten fatalismus není na místě, prostě jen Turilli vydal jednu sólovku navíc a hodnota jeho práce tak trošku zkornatěla. Na Dawn of Victory je patrná snaha odpoutat se od zaběhaných postupů a složit něco vážně překvapivého, jenže výsledky pajdají za vloženým úsilím. Místy křeč, místy opatrné plížení kolem klišé, ale jinak… BOMBA jako vždy.

Ne, ne, tohle se jen tak nepřejí… Když někdo osedlá hřebce pompy, zůstane v sedle dlouho a tohle album je toho dokonalým důkazem. První projížďka opatrná a rozpačitá, ale napodruhé to uhání tak, jak má. Parádní odrhovačky podpořené masivními sbory, spousta dobrých nápadů a slušně pestrá paleta kompozic, které se pečou jenom na Apeninách. Místy až zaráží, co se dá mezi běsnění německého rychlonožky Holzwarta vměstnat za epický kravál. Rozverná hravost předchozího počinu se tentokrát pečlivěji maskuje pod orchestrální pompu, ale když hledáte, tak najdete. Ba i rusofilové mezi námi rozklokotají své nožky v juchavém rytmu kozáčku a vodečku prolijí žíznivým hrdlem.

Rhapsody nezapomněli na nikoho, i když tentokrát mi bezmezný výbuch euforie trochu trval. Ale, koneckonců, hlavně, že zase máme naše vlasaté Taloše zpátky v plné polní, vždyť toho Homéra taky louskám s potěšením dodnes…