Do ostrého žáru sluncem milovaného Řecka se z temnoty pochmurné hudební lázně vynořila další relikvie hanebně shnilého Kristova těla. Krev z ran nejen že již dávno zaschla, ale vyklována mrchožravými ptáky skončila kdoví ve které končině světa, transformována v těla dalších božích dítek. A jako i v každém z nás je kousek pohanské minulosti, někdy paradoxně zrcadlený v náboženských i etnických zvycích, tak se i na aktuálním počinu řeckých neznabohů odráží jejich vlastní historie. Již na minulé desce oprášené původní logo dává i zde tušit, že skupina se ke „starým časům“ své existence neobrací zády. A tak i na „Sanctus Diavolos“ nalezneme stigmata blackových kořenů, samozřejmě již značně utopená v temném chřtánu vývoje a rozemletá zažloutlými zuby času.

Tempo, to je znamení, které před vás řecké komando postaví ve vstupu do hudební lázně. Přihodí temnotu a Fredrikem Nordstromem zmasakrovanou zvukovou agresivitu a máme tu začátek jako z hlubin pekelných. Pach minulého umrlce „Genesis“ je z první skladby zatraceně cítit. A hostující námezdní hráč Gus G. (ex-DREAM EVIL, MYSTIC PROPHECY, FIREWIND) je zřejmým přiloženým polínkem pod rozpálený kotel, ve kterém se vaří kondenzovaná černota s thrashovým kořením. První apokalyptický výron „Visions Of A Blind Order“ je však bohužel i vyvrcholením, jež se ve světle s postupem času chladnoucího přicmrndávání jeví jako vyvrcholení předčasné. Síly slábnou, tempo upadá, agresivní razance se rozpadá do poloprázdných melancholických hlubin. Čtvrtá „Tyrannical“ přesto upoutá thrashovou trhavostí kombinovanou s pochmurnými plochami. „Feel your sense that burns“ řvou ústa posedlých démonů ve skladbě „Serve In Heaven“, která je vzepjatou nadějí na melodikou oplývající pochutinu, avšak řeckým textem dokrášlená „Shades Of Evil“ se ztrácí v nevýrazné šedi. Okolo se povalující „sprostá jídla“ dají vyniknout občasnému záchvatu kreativity, která však nezabrání od pocitu lehké omšelosti a stagnace. Pseudoorchestrální aranže přesto vytvářejí dojem zvukové bohatosti a hltači pompézních nápěvů, kterým se na minulé desce jistě líbily sborové chóry „In Domine Satani, Ave Satani“, budou mít i zde dost příležitostí vychutnat si tyto až kýčovité „zpívánky“ v nejedné pasáži.

Avšak pod kopyty kytarových zápřahů se v plamenech šlehajících z živného základu vytvořeného minulými deskami taví ve tvorbě ROTTING CHRIST mnou již delší dobu registrovaná nevyhraněnost. Hudební koláž prýštící ze stigmat práchnivějícího umučence balancuje na pomyslné hraně stylů, kdy v lese těžce dark metalových nálad prorůstají syrově blackové kořeny do melodicky hevíkových postupů. Jako by se charismatičtí Řekové nedokázali rozhodnout, kamže je černé srdce táhne. Přesto, co se týče výsledného efektu, vychází z této poněkud rozpolcené fúzovitosti hudba mající vlastní rozměr a červy vylézající z ran Kristova torza určitě naleznou dostatek živného masa v podobě lačných fanoušků. Avšak davy po kolenou se plazících modlenců nečeká žádné zázračné prozření nebo překvapení. Snad v tom je ten satanem zakopaný pes. Materiál, zde dotemna vyleštěný, postrádá příchuť nenadálého překvapení a koření neslyšené exotiky, takže pokud upoutá, pak hlavně šikovnými aranžemi úhledných melodií zabalených do řvoucího inferna dark metalových temnot.