Další z osvětových Shindyho akcí nás tentokrát vylákala až do Brna, kde v příjemném klubu Fléda vystoupila ten večer švýcarská dark metalová legenda SAMAEL, podpořená gotickou reklamou na make-up FLOWING TEARS a českými nestory DARK GAMBALLE. Příjemné to bylo už od počátku, cesta na kožených sedačkách za zvuku bygbýtu, hovory stáčející se především na buchti, Dalas vzpomínající na svá mladá léta v Brně... Na místo dorážíme s velkým foršusem, čiliže zbyde čas i nějaké to pyfko, vždyť co by byl bygbýt, kdyby nebylo pyfko, žejo?

Prvními účinkujícími v mysticky klenutém sále Flédy jsou uhrančiví DARK GAMBALLE. A tentokrát bez sarkasmu. Opravdu uhrančiví. 10 jako obvykle s vlajícími cáry bílé látky na rukou, vše ozářené UV lampou, vše parádně nazvučené (jen zpěv není prvních pár vteřin slyšet)... Ačkoli je sál nepříjemně prázdný, odevzdává vyškovská ekipa to nejlepší, co v ní vězí. Rozdíl oproti albům je jen v odlišné aranži kláves, jinak všechno sedí jako prdel na hrnci a energie je z toho cítit jako ozón během prudké letní bouřky. Hlavním zdrojem skladeb je samozřejmě nová řadovka „Superstar“ z níž zazněly (bez nároku na přesné pořadí) skladby „In Flagranti“, „Oni“ (na živo o něco rozpačitější než na albu), „Běh na dlouhou trať“ (v živém provedení naopak ještě získala na naléhavosti), „Strýček Sam“ (brilantní vokální provedení!), „Krystaly“ a všechno zavřely divočící „Baletky v hlavě“. Dočkali se i milci „Merizo Nanen“ v podobě nepostradatelné hitovky „Tatadada Tada Datada“ a výtečných klipových „Můr“. Plus navrch ještě strhující „Plochy ze dvou skel". Skupina je v laufu, to je vidět na první pohled, bohužel už v takovém laufu nejsou fanoušci, což je jednak velká smůla pro kapelu, druhak pro celou českou scénu, které kapela jako DARK GAMBALLE chybí a chybí a chybí... Výtečný set se slabší diváckou kulisou, pro mne však vrchol večera.

Nevděčnou roli kazičů večera na sebe (ochotně) vzali němečtí FLOWING TEARS. Kapela, na jejíž desky „Joy Parade“ (1997) a „Jade“ (2000) hledím s úctou a dodnes je považuji přinejmenším za velmi dobré gothic-metalové nahrávky, si za léta své existence prošla bouřlivým personálním vývojem a ze sestavy, která nahrála zmiňované desky, už toho moc nezbylo. Realita dnešní dnů FLOWING TEARS je jiná, horší. Hlavně o aktuální počin „Razorbliss“, který byl (nejen) pro mě dosti velikým zklamáním, se opíralo i toto vystoupení. Nevím, nevím, ono to asi k tomuto druhu hudby asi jaksi patří, ale udržet koutky tváře v klidné poloze a soustředit se pouze na hudbu nebylo zas tak snadné. Na můj vkus až neúnosné množství rádobytemných póz, které předváděla dvojice kytaristů (přesnější řečeno basák a kytarista) „dokonale“ doplňovala zpěvačka Helen, jejíž časté hecování davu se nesetkávalo se zrovna hlasitou odezvou (přestože kapela měla očividně i v Brně dostatek fanoušků). I když se tu a tam dal vystopovat dobrý nápad, příjemná melodie či chytlavý refrén, jsou pro mě dnešní FLOWING TEARS s přihmouřením obou očí jen průměrnou kapelou, jakých je plná Skandinávie. Prvoplánovost a snaha za každou cenu produkovat líbivou muziku z toho prostě smrdí jako kanalizace před bouřkou.

Jak mě DARK GAMBALLE nakopli, tak mi zvětrálý gothic rock FLOWING TEARS přivřel plynové klapky, čili začátek svých oblíbenců SAMAEL jsem jaksi prospal... Na vině byl i překvapivě řídký zvuk, ale že hrají „Rain“, jednu z mých nej- skladeb, jsem postřehl až dost pozdě. Situace se počala zlepšovat následným „Shining Kingdom“... pocit překvapení, že „Passage“ je vypíchnutá na přední místo záhy zmizel a oči i uši byly zahlceny typický dark metalovým rachotem v poněkud odlehčenějším aranžích model 2004. V pozadí běžela dvě projekční plátna s roztodivným motivy a pod nimi se uhnízdil mistr Xytras v podivném hybridu, tvořeném obřími KORGy a zchromlým bratříčkem bicích. Mozek SAMAEL předváděl roztodivné kousky, když si v některých skladbách doslova odskočil od kláves k paličkám, skákal jako pominutý a řezal do škopků o zlom péro. Trochu introvertněji působil Vorph, podle mého stižený nepříjemnou hlasovou indispozicí... Přesto jeho přátelské vystupování, černou sukni a zvláštní pochodové tance oceňovalo publikum s vděkem a nebylo pochyb, že Vorph je frontman jak má být. Zmínil jsem překvapivé zastoupení „Passage“... SAMAEL prostě vědí, co mají mazlíčci rádi, takže k úvodní dvojici přidávají ještě „Jupiterian Vibe“, „The Ones Who Came Before“ (zahrané s obrovským nasazením v samém závěru hlavního setu) a přídavkové sbohem „My Saviour“. Staré dobré temné klenoty mají v novém balení nezaměnitelný otisk současných více elektronických a prosvětlenejších SAMAEL, přesto neztrácí svojí temnou magii...

Hlavní slovo ale samozřejmě muselo patřit novince „Reign Of Light“, která naživo dostatečně ukázala svoje drápky. K tanci se hodila nejen arcihitová „On Earth“, při níž se na plátnech točila zeměkoule a Vorph měl menší hlasový výpadek, ale i rozjuchaná titulní věc a přídavková „Moongate". Styčné plochy s „Passage“ rozhodně potvrdila třetí v pořadí „Inch´Allah" a neskutečnou sílu zase singlový „Telepath“ (s odstupem asi nejsilnější song alba). Naopak trochu mě zklamala „High Above“, při níž se poněkud rozklížil zvuk a Vorph premával pouze s největším sebezapřením. Nakonec se dočkali i fanoušci starší, „předpassagovské“, tvorby, v níž bohužel nejsem zběhlý, čili ty dvě nebo tři starší skladby jsem nebyl schopen identifikovat. Nicméně fúze temných satanských riffů s lehkou elektro omáčkou vyzněla báječně...

Nasyceni nášupovým trojbojem „Moongate“, „Cross“ a „My Saviour“ odebíráme se pomalu ven a na cestu domů. Čeká nás mlha, déštíček, zadělané přední sklo a radostné trávení vydařeného kulturního požitku, který zkazila jen nízká návštěva. Ale to už je holt osud neagrárních koncertů v ČR...

Marigold: DARK GAMBALLE, SAMAEL
Dalas: FLOWING TEARS