DISSECTION jsou zpět. Pro jednoho zcela ordinární comeback, pro druhého příliš nafouklá bublina, pro třetího zase jen chytrý marketingový tah. Pro přívržence pravého black/death metalu je to ale událost bez nadsázky hraničící se splněným snem. Na scénu se totiž vrací unikátní kapela, která měla jako jedna z mála privilegium otáčet kolem dějin celé severské extrémní hudby. Svojí tvorbou nejen, že položili jeden ze základních stylových kamenů, ale současně i pomohli utvářet a spoludefinovat tzv. "gothenburský zvuk". Stáli tedy přesně na pomezí obou scén, fungovali jako jejich společné pojítko, byli spolehlivým opěrným bodem (tento význam je ale doceněn až po jejich zániku, kdy se ve stopách DISSECTION vydává nemálo nově utvořených smeček). Až těžko ospravedlnitelná chyba frontmana Jona Nödtveidta bere kapele z ruky dirigentskou taktovku a uvrhne DISSECTION na osm dlouhých let do propasti nečinnosti. Po odchodu vyvolených však nenastane doba chaosu a bezradnosti, ale naopak dojde k učiněné stylové renesanci. Zvláště pak památná léta 1996 - 1999 jsou v tomto ohledu výjimečně plodná. Během tohoto období dojde jednak k bohatým sklizním sladkých plodů od spolků zformovaných v letech 1993 - 1995, nehledě na to, že vznikne i několik zbrusu nových kapel (potažmo projektů), které ještě více rozšíří nesmrtelný odkaz svých velkých učitelů. Bohužel ani jedna z těchto kapel nedokáže převzít vůdčí roli a stanout v čele zástupů zvěstujících nově se rodící black/death metalovou revoluci. Ne, nebylo to z důvodu neschopnosti posunout mantinely žánru jako takového, to jen slábnoucí pramen entusiasmu a personální rozbroje pohřbily mnoho mladých nadějí ještě před tím, než dostaly šanci naplno roztáhnout svá křídla (DECAMERON, BLOT MINE, THE MOANING nebo CARDINAL SIN). Těm, co vydrželi, zase buď nepřála štěstěna (THY PRIMORDIAL), nebo se vlastní tvrdohlavostí sami připravili o pozici leaderů (NECROPHOBIC). Statut korunního prince tedy v současné době připadá NAGLFAR, i když uznávám, že posádka obludné bárky se ještě musí velmi zlepšit, aby konečně dostála nadějím, které se do ní začaly vkládat bezprostředně po vydání vynikající prvotiny "Vittra" (1995). To je však realita dnešních dnů a tou se pro tentokrát zabývat nebudeme. Naším cílem bude letopočet 1995, období, ve kterém začala druhá vlna švédského black/death metalu pomalu ale jistě nabývat na síle. Přeneseme se do časů, kdy vyšlo album "Storm Of The Light´s Bane" - eponymní nahrávka, která dodnes představuje neotřesitelný vrchol, nahrávka, jejíž kvality se snažily pokořit už desítky kapel. Některým se dařilo více a některým méně. A právě o výsledcích těch prvně jmenovaných bude tento článek pojednávat...

NECROPHOBIC - "Bloodhymns" (Hammerheart Records, 2002)

Těžko říci, proč NECROPHOBIC stojí i přes patnáctiletou praxi v oboru a čtveřici výtečných nahrávek stále mimo zájem širší veřejnosti (možná bych měl spíše napsat jakékoli veřejnosti...). Špatná promotion? Nedostatečná koncertní aktivita? Nebo je snad důvodem totálně konzervativní politika kapely, která už dnes nedokáže přitáhnout nové fanoušky? Nevím a nevědí to ani samotní NECROPHOBIC. Každopádně to nějak neřeší a bez ohledu na nepříznivou situaci se stále drží svého řemesla, jako rohatý svého kopyta. Pro mě osobně jednička soudobého black/death metalu a "Bloodhymns" jedno z nejkvalitnějších alb posledních let.

NAGLFAR - "Diabolical" (Wrong Again Records, 1998)

"Diabolical" je druhým albem NAGLFAR. Oproti melodickému a velmi pestrému debutu "Vittra" představuje sázku na agresivnější black metalovou notu. Ve stejných kolejích, i když s poněkud větší orientací na melodickou stránku věci, pokračuje i aktuální počin "Sheol" (2003). NAGLFAR jsou relativně mladou kapelou a pokud jim vydrží současné nasazení, půjdou nepochybně ještě více nahoru. Upřímně řečeno od nich, vzhledem ke kvalitám jedničky - dle mého jejich zatím nejlepší nahrávky, nic jiného neočekávám. Kapela, která má to lepší snad ještě před sebou.

DAWN - "Slaughtersun" /Crown Of The Triarchy/ (Necropolis Records, 1998)

Velmi svojské, opět na černou stranu stylového spektra orientované těleso, v jehož čele stojí Henke Fors, veleznámá to postava švédského undergroundu. Na "Slaughtersun" (Crown Of The Triarchy) představují DAWN šest dlouhých komplexních kompozic s výrazným melodickým vkladem (album nedávno vyšlo v reedici obohacené o některé bonusy ze starších počinů). DAWN se po delší přestávce chystají vtrhnou zpět na scénu s novým albem "The Fourfold Furnace", které snad konečně vyjde na začátku roku 2005. Kapela, která má všechny předpoklady být jedním z opěrných bodů žánru.

NECROMICON - "Peccata Mundi" (Hammerheart Records, 2000)

Stockholmská čtveřice je už bohužel nějaký ten pátek minulostí. Z prachem zavátého odkazu jsem vybral jejich nejlepší nahrávku a současně i epitaf "Peccata Mundi". Tvorba NECROMICON byla velmi vyváženou mixturou černého a smrtícího kovu, ve které se na úkor brutality prosazovaly spíše podmanivé melodie a mystická atmosféra navozená často užívanými klávesy. Na "Peccata Mundi" se však nacházejí i agresivní skladby jako je "Firebreeze", i když i zde jsou napřáhlé sypací pasáže zředěny téměř heavy metalovými postupy, které jistě osloví otevřenější příznivce gothenburské školy.

DECAMERON - "My Shadow..." (No Fashion Recods, 1996)

První a jediné album DECAMERON, klenot který je pohřben v totálním zapomnění. "My Shadow..." obsahuje kromě kratších náklepovějších položek (třeba kultovní song "Satanized"), i trojici rozmáchlých, komplikovaně vystavěných sedmi až osmiminutových kompozic ("Carpe Nocem", "The Scar Of Damnation" a "Mistress Of Sacrifice"), které svým feelingem velmi nebezpečně atakují mantinely vytyčené samotnými DISSECTION (není divu, na "My Shadow..." se totiž participovaly takové persóny jako Johan Norman (g) nebo Tobias Kellgren (dr). Kapela, která bohužel nedostala šanci plně rozvinout svůj ohromný tvůrčí potenciál.

NOCTES - "Pandemonic Requiem" (No Fashion Records, 1998)

Nejblackovější formace v tomto přehledu. NOCTES jsou znovu příkladem kapely, která na scéně nezanechala příliš patrný otisk - kromě debutu "Pandemonic Requiem" spatřila světlo světa již jen dvojka "Vexilla Regis Prodeunt Inferni" (1999). NOCTES zasvětili svá srdce hodně nasypané, ale současně i velmi melodické mixtuře černého a smrtícího kovu. Dalším protipólem ničivých náklepů jsou i decentní klávesové stěny nebo akustické pasáže, které ještě více umocňují již tak dostatečnou pestrost nahrávky. Pro mě osobně jsou jednou z nejfavorizovanějších kapel stylu a "Pandemonic Requiem" jedním z mých vůbec nejoblíbenějších alb.

GATES OF ISHTAR - "The Dawn Of Flames" (Invasion Records, 1997)

GATES OF ISHTAR jsou řazeni spíše mezi reprezentatny gothenburské školy. Jejich nekomplikovaná a přímočará tvorba stála především na silných melodických nápadech. "The Dawn Of Flames" trochu trpí neučesanou produkcí a zbytečnou implantací triviálních klávesových trylek, které v kontextu alba působí mnohdy rušivým dojmem. V roce 2000 vydali Hammerheart Records DCD reedici "Dawn Of Flames"/"At Dusk And Forever" (třetí a poslední album GATES OF ISHTAR) obohacenou o bonusy z prvního alba "A Bloodred Path" (pozn: tato reedice jest sice přínosná, leč po grafické a informační stránce zcela nevyhovující).

SACRAMENTUM - "Thy Black Destiny" (Century Media Records, 1999)

Příslušníci brutálního black/death metalu. Běs "Thy Black Destiny" byl natočen za asistence Andyho LaRocqua ve studiu Los Angered, které bylo v té době jakousi Mekkou smeček podobného ražení. Nutno poznamenat, že tradičně špinavá produkce kytaristy KING DIAMOND sedí švédům jako ulitá. SACRAMENTUM přesně podle svého zvyku opět přitvrdili, mrazivé melodie z období "Finis Malorum" (1995) nebo "Far Away From The Sun" (1996) zredukovali na minimum a definitivně je nahradili ještě větší agresivitou a obhroublou neurvalostí. Výsledkem je "Thy Black Destiny", poslední a nejextrémnější album kapely.

A CANOROUS QUINTET – "Silence Of The World Beyond" (No Fashion Records, 1996)

Další z nepříliš známých formací slyší na jméno A CANOROUS QUINTET. Spíše death metalově orientovaná kapela se zapsala do dějin jen třemi záseky na albové pažbě (první byl navíc pouze MCD "...As Tears"). Na svém druhém albu "Silence Of The World Beyond" vystřihli kromě standardní dřevorubecké práce i jeden experimentálnější sedmiminutový kousek, výpravnou kompozici s nezapomenutelnou melodickou linkou - "Orchid´s Sleep". Svůj nedlouhý pobyt na výsluní uzavírají A CANOROUS QUINTET zdařilým epilogem "The Only Pure Hate" (1998).

BLOT MINE - "Porphyrogenesis" (Near Dark Productions, 1998)

Čelní srážka DISSECTION s NAGLFAR. Stejně jako v případě DECAMERON se jednalo o kapelu, která odešla do věčných lovišť po realizaci jedné jediné nahrávky. Tou nahrávkou byla "Porphyrogenesis", jeden z těch vůbec nejzdařilejších počinů, který švédská scéna vyvrhla po odchodu Nödtveidtovců. BLOT MINE se sice nedokázali úplně oprostit od stigmatu výše uvedených kapel, přesto však působili velmi svěže a neotřele. Pakliže si pozorně poslechnete ultra melodickou "Sha Nagba Imuru" nebo drtivou "My Soul In Fury Flew", dáte mi jistě za pravdu. Elitní kapela, jedna z nejlepších black/death metalových akvizicí konce devadesátých let.

THY PRIMORDIAL - "The Crowning Carnage" (Blackend Records, 2002)

Dnes už zasloužilá formace. Blackověji zaměření THY PRIMORDIAL se potácí na scéně bez výraznějšího ohlasu již deset let. Přitom důvodů k výraznějším ovacím by byl více než dostatek. Hlavně poslední trojice alb - "The Heresy Of An Age Of Reason" (2000), "The Crowning Carnage" a "Pestilence Upon Mankind" (2004) patří ke zlatému fondu stylu. Z bohaté nabídky jsem vybral druhou nahrávku, na které se THY PRIMORDIAL loučí s dlouholetou oporou - zpěvákem Isidorem. A loučení je to především díky vydařeným melodiím, vskutku representativní. Poctivě pracující kapela, jenž by si rozhodně zasluhovala více pozornosti.

SACRILEGE - "The Fifth Season" (Black Sun Records, 1997)

SACRILEGE jsou podobně jako GATES OF ISHTAR řazeni k šiřitelům gothenburského zvuku. Přesto se domnívám, že místo v našem skromném defilé okrajového umění si zaslouží plným právem a to hlavně díky silně black metalově zabarvenému vokálu Daniela Svenssona a místy dost splašené rytmické sekci. SACRILEGE jsou, stejně jako většina kapel v tomto přehledu, již minulostí. "The Fifth Season" je jejich druhým albem a debutní nahrávku "Lost In The Beauty You Slay" (1998) převyšuje hlavně díky větší koncentraci chytlavých melodických nápadů. Vadou na jeho kráse je naopak nepříliš povedené nazvučení bicí soupravy.

Tolik tedy dnešní procházka obrovskou švédskou slévárnou o dvanácti krátkých zastaveních. Samozřejmě, nemohli jsme v žádném případě obsáhnout všechny provozy a popsat veškeré užívané výrobní procedury - ostatně, to si tento článek za cíl ani nedává. Mým primárním úmyslem bylo pouze načrtnout hrubé obrysy, nebo chcete-li, poskytnout čtenáři jen stěžejní fakta. Logicky tedy zůstalo mnohé nevyřčeno. Vězte, že jsem se cítil téměř jako Styronova Sofie, když jsem ze seznamu postupně vyřazoval skvosty od kapel typu THE MOANING, SWORDMASTER, CARDINAL SIN, SOULREAPER, IN AETERNUM, SATANIC SLAUGHTER, EMBRACING a mnohých dalších. Těmto smečkám však poskytneme prostor na našich stránkách někdy v budoucnu, ať už to bude v rámci biografií (u mnoha kapel je bohužel problém sehnat dostatek informací) nebo pod hlavičkou nového dlouhodobého seriálu, který Metalopolis připravuje pod názvem "Vykopávky".