Fascinace dějinami, mýty, ale i literaturou a filmy jsou jednou z největších inspiračních studnic všeho metalového kumštýřstva, o tom rozhodně nemůže být pochyb. Němečtí GRAVE DIGGER, kteří se v tomhle směru nikdy nešetřili, by ostatně mohli vyprávět, jak to bylo se vznikem alb jako „Tunes Of War“ (1996), „Excalibur“ (1999) nebo doposud posledním „Rheingold“ (2003). Všude tam hrobaři sáhli k bezpochyby zajímavým klasickým tématům, jimž metalový kabátek padl jako ulitý a v jistém smyslu jim dodal i jaksi neotřelý nádech netradičního zpracování. Otázkou však je, nakolik se v myšlence těchto koncepčních nahrávek promítá snaha přijít za posluchačem s tím opravdu nejzajímavějším, čeho byla kapela v daném čase schopna, nebo naopak s tím, co bylo v daném čase schopno být tím nejzajímavějším bez ohledu na možnosti kapely. Tím mám samozřejmě na mysli především vznik alba „Tunes Of War“ v nápadně těsném závěsu za excelentním velkofilmem „Statečné srdce“, a samozřejmě se ani při pohledu na obal novinky „The Last Supper“ („Poslední večeře“) neubráním připomenutí celosvětového úspěchu filmu „Umučení Krista“. Za velmi pravděpodobného předpokladu, že Chris Boltendahl a spol. nemají uzavřenou nějakou tajnou smlouvu s Melem Gibsonem, mi z toho vychází spíše ta varianta, v níž úmysly GRAVE DIGGER rozhodně nejsou čisté jako padlý sníh. Ale koneckonců to ať si vyřídí oni sami se svým svědomím, pro nás je podstatnější, co samotné album přináší zejména po stránce hudební.

A co bychom si to nepřiznali, žádná sláva to není. I ve světle toho, že od kapely jsme zvyklí slýchávat víceméně stále tentýž germánský heavy – speed metal, jen dvakrát překousaný, dochucený, usmažený a znovu servírovaný, je novinka celkem slaboučká. Pakliže se totiž v minulosti během naznačeného tvůrčího procesu častokrát povedlo složit příjemně poslouchatelný a šťavnatý kovový materiál (a již citované album „Rheingold“ mi budiž nejaktuálnějším důkazem), tentokráte jakoby všechny hrobnické múzy zůstaly zalezlé doma v posteli a milé hrobníky nechaly ve štychu. Album se zmítá ve změti tuctových a nudných riffů, častokrát nestydatě (ať už neúmyslně, nebo, probůh/!/, úmyslně) citujících cizí práci  (kupříkladu ten v „Grave In The No Man´s Land“ jakoby z oka vypadl metallicovské „Enter Sandman“) a z téhle bažiny mu není souzeno nalézt úniku. V některých chvílích, takových jako třeba ve skladbách „Desert Rose“ nebo „Hell To Pay“, na nichž nejzajímavější snad jen to, že si je vůbec někdo troufnul nazvat skladbami, bych dokonce řekl, že jde zatraceně rychle ke dnu. Málo platné pak jsou mohutné refrény, při niž lehce mrazí v zádech („Soul Savior“, „Crucified“, „Black Widows“, „Hundred Days“), či zajímavé melodické nápady (úvod „Divide Cross“ nebo smutně romantický zvuk tahací harmoniky v závěrečném finále „Always And Eternally“), když zasazeny do neúrodných slok, předeher a meziher zůstávají tyhle momenty osamocené a bezbranné jako Ježíšek v liduprázdném Betlémě. V tomhle směru je myslím nezpochybnitelné, že nelze v průměru pětiminutový hudební děj postavit na jednom krátkém nápadu a zbytek doplácat šmátnutím do strun jak mi přijdou do ruky. Přesto se toho GRAVE DIGGER dopustili a je o to smutnější, jak tím dokázali,  že sice stále ještě něco svedou, ale mnohokrát pořádně neví co s tím počít (čest výjimkám: závěrečná balada „Always And Eternally“ je nejlepší pomalou věcí hrobníků od dob „The Ballad Of Mary /Queen Of Scots/“).

Jo, jo. Tak došlo i na GRAVE DIGGER. Ono už se to dalo nějaký čas vypozorovat, respektive vytušit, že jednou se jim ta jejich retušovací taktika nevyplatí, ale člověk si pořád nemohl být jistý tím, kdy to přijde. Nechci spekulovat o důvodech, proč k téhle situaci došlo právě na „The Last Supper“, ono na tom stejně nebude nic složitého, jen mě to, přiznám se, zaskočilo. Ale tak už to holt na tom světě (a obzvláště v tom německém speed metalovém kraji) chodívá, že někdy se zadaří víc a někdy míň. Album „The Last Supper“, jež mělo tu smůlu, že se na něm nezadařilo GRAVE DIGGER a ještě ke všemu je to do uší bijící, tím pádem asi nebude určeno k výstavě za rámeček, ale vsadil bych se, že s kapelou samotnou to stejně nezahýbe ani o píď. Vždyť, jak jsem se už zmínil, pro příště jí bude docela určitě stačit znovu jen to, co rutinně zvládá dvakrát překousat, dochutit, usmažit a znovu servírovat, a ono už to nějak dopadne. Ostatně, tenhle fatalismus je v jejím případě asi opravdu na místě.