9 / 10

Původně se o tomhle kousku snad úplně přesně nevědělo, zda bude řadovým CD či jen mezipřistáním před plnohodnotným následníkem „Dawn of Victory“ (r. 2000), nicméně já osobně mám za to (a to i v souladu s kupní cenou), že na oficiální album si budeme muset ještě počkat. Není ovšem třeba strádat, neboť Rhapsody, zdá se, nejsou z těch, co by nás chudé metalisty chtěli vodit za nos, a nabízejí nám předkrm vskutku královský. A to nejen jeho přiléhavým hracím časem, ale především jeho obsahem, který je, krátce řečeno, skvostný. Myslím si totiž, a „Rain of a Thousand Flames“ budiž mi důkazem, že tihle Italové jsou s každým dalším albem lepší a lepší, a že svůj epicko-symfonický speed metal dovádějí stále blíže k dokonalosti. Nemohu si prostě pomoci a zbavit se dojmu, že skutečně postupně dolaďují svoji původně velmi symfonicky podloženou tvorbu (skoro bych řekl až na škodu poctivé metalové kytaře), v onu dokonalou symbiózu symfoniky a speed metalu, tak jak už byla cítit na druhém albu „Symphony of Enchanted Land“ a jak už jsme si jí mohli vychutnat na zmíněném předloňském zářezu. No a přesně takhle jim to hraje i tady, protože vpodstatě po celou hrací dobu (pominu-li nějaká ta intra či předehry) si to symfonika a klasicky nakořeněné melodie takovým nějakým absolutně nenuceným a přitom zdravě energickým způsobem ruku v ruce hrne s odsýpající kovovou mašinou, na níž je znát, že zejména přítomnost bicmistra Alexe Holzwartha (k Rhapsody dorazil při minulém albu) je asi jedním z hlavních důvodů, proč to kapele tak šlape (slyšte jej v úvodní titulní rychlovce nebo v „Queen of the Dark Horizon“, kde je jeho práce s oběma kopáky na motivy Turilliho sekaného riffu skutečnou pastvou pro uši). Ale všechny zásluhy nelze připsat jen Holzwarthovi, neboť pochopitelně by to nebyli Rhapsody, kdyby v jejich čele nestáli Luca Turilli a Alex Staropoli, ovládající svoje nástroje přinejmenším stejně bravurním způsobem jako Holzwarth, a mající na rozdíl od něj ještě daleko větší možnosti pro vyjádření, které samozřejmě využívají do posledního kousíčku, jak je to ostatně převelice slyšet, a to zejména v obou nejdelších skladbách („Queen of the Dark Horizon“ /13:42/ a „The Wizard´s Last Rhymes“ /10:38/ ). Huuuh, a hlavně Staropoli, protože jeho klávesy zní skutečně jako při mši, která je sloužena těsně před tím, než první sluneční paprsek rozetne noční temnotu a než se vzápětí na to v krvavé řeži srazí tisíce mečů dvou znepřátelených armád. Síla skladeb obsažených na téhle nahrávce tak chvílemi přerůstá až v téměř magický opar, a budeme se znovu bavit o především o obou uvedených nejdelších skladbách, protože hlavně jim je dán prostor k tomu, aby na mnoha rozmanitých plochách a v mnoha barvách dokonale vykreslily onu podmanivou příchuť symfonicko-epicko-speed metalového umění Rhapsody. Mimochodem, bude-li se vám ústřední melodie v poslední skladbě znát poněkud známou, pak vězte, že ji skutečně znáte. Kdo z občanů naší rodné vlasti by totiž neznal Antonína Dvořáka a jeho „Novosvětskou“, kterou si tihle italští diblíci poupravili k obrazu svému, ba co víc, k obrazu takovému, že i samotnému Mistrovi by se tohle zpracování mohlo zamlouvat. Koneckonců, vždyť klasika přece byla dědečkem heavy metalu, tak proč vlastně ne, že?

• 21. října 2003