OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedním z největších překvapení gotické scény poslední doby je bezesporu norská Tristania. Kapela má za sebou několik let strmého vzestupu a dnes již tři řadová alba. Žánrově se řadí k nově vznikajícímu white metalu, který nemá daleko ke gotice. Když se řekne slovo "white", leckdo si vybaví, o čem je řeč. Název nebyl vybrán náhodou. Názorově má mladá šestice (dnes sedma) skutečně daleko ke krajanům Emperor, Dark Throne a jim podobným. Tristania je revoltou mezi revoltujícími, ale i jako zapřísáhlý antikrist se musím poklonit před jejich hudbou. V jejím případě se nejedná o prosté opakování zažitých principů daného žánru. Naopak, jejich tvorba je podle mě mnohem dál než je tomu u stagnujících kolegů Therion a mnohých dalších. Poprvé se vepsala do povědomí fanoušků svým debutem "Widow`s Weeds", kde za uměním hudebníků zaostával nevydařený zvuk.
Skutečným průlomem bylo až vydání druhé řadovky "Beyond the Veil". Hudba Tristanie těží hlavně ze střídání něžného kostelního zpěvu fenomenální Vibeke s různorodým hlasem kytaristy Mortena (dnes již bývalého člena). Tento prvek najdete na "Beyond the Veil" v hojném množství. Kromě toho zde hostují brilantně využité housle vynořující se vždy v odlehčené symfonické pasáži. Písně jako titulní "Beyond the Veil", "Lethean River", či "Angina" jsou složeny podle osvědčeného, výše naznačeného "tristanovského" principu. Výjimku tvoří čtvrtá "opus Relingue" ve které se chlapci (a jedna dívka) nechali inspirovat severskými větry a pořádně se do toho opřeli. Tato změna je patrná zejména díky tomu, že jí předchází pomalá a něžná "A Sequel of Decay". Malým zklamáním je pro mne instrumentální "Simbelmyně". Zdá se mi nedotažená, useknutá. Myslím, že jinak výtečný klávesista Einar má dostatek talentu na vytvoření delší kompozice. Poslední "Dementia" sice není klasickým outrem, ale funkci závěrečné znělky plní znamenitě. Nejlepším co album nabízí je asi skladba "Aphelion". Najdete v ní vše čím tvorba Tristanie oplývá, je zároveň nejdelší a nejpropracovanější kompozicí na albu. Deska jako celek zní celistvě, na konečném dojmu má jistě podíl i vhodné seřazení skladeb.
Člověk se až diví, kde se v partě mladých amatérů bere taková dávka inspirace skloubená s velkým talentem díky němuž je "Beyond the Veil" aktuální i po vydání nového alba "World of Glass".
Hudba Tristanie těží hlavně ze střídání něžného kostelního zpěvu fenomenální Vibeke s různorodým hlasem kytaristy Mortena (dnes již bývalého člena). Tento prvek najdete na "Beyond the Veil" v hojném množství.
9,5 / 10
Vibeke
- zpěv
Morten
- kytara, zpěv
Einar
- klávesy
Rune Oesterhus
- basa
Kenneth Olsson
- bicí
Anders H. Hidle
- kytara
1. Beyond The Veil
2. Aphelion
3. A Sequel of Decay
4. Opus Relinque
5. Lethean River
6. ... of Ruins And A Red Nightfall
7. Simbelmyne
8. Angina
9. Heretique
10. Dementia
Darkest White (2013)
Rubicon (2010)
Illumination (2007)
Ashes (2005)
World of Glass (2001)
Beyond The Veil (1999)
Widow´s Weed (1998)
Remake (demo) (1997)
kus historie prevereny casom. kto by to nemal rad :-).
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.