Jako meteorický roj se na nás v poslední době valí jeden reunion za druhým. Tento trend postihnul i téměř zapomenuté americké HELMET, kteří zhruba v polovině devadesátých let minulého století platili za velmi originální alternativně metalovou kapelu. Skupina byla charakteristická hlavně intenzivním lomozivým kytarovým riffováním a střídáním klasických rockových postupů s agresivními metalickými pasážemi. Desky jako„Betty“ a „Aftertaste“ pak lze zpětně považovat za vrchol tvorby HELMET.
Netuším, jaké pohnutky vedly Page Hamiltona, aby po tolika letech oprášil jméno HELMET, a to kromě něj ve zcela nové sestavě. S čím neotřelým asi dnes může kapela přijít? Bohužel, s ničím. Jestliže pojem HELMET představoval kdysi originalitu a jisté vzrušené čekání na každou další nahrávku, současnost amerických je zcela v intencích mainstreamově pojatého rocku. Co jiného říct, než že kvalitativně stejných nahrávek vzniká v současnosti tolik, že by se daly přehazovat lopatou? Co naplat, že album je opatřeno výborným a čitelným zvukem? Nebo snad zviditelnění pomůže fakt, že bicí party tradičně bravurně zvládnul světoběžník John Tempesta (ex-WHITE ZOMBIE, TESTAMENT)? Myslím si, že těžko. Problém je totiž ten, že skalní budou od HELMET očekávat něco neobvyklého, něco nového a zajímavého a nikoliv sbírku, byť v několika případech příjemných a chytlavých, avšak v globále tak nevýrazných, (hard)rockových písní, že si HELMET lehce spletete s mnoha jinými kapelami.
Jinak je na „Size Matters“ samozřejmě vše, co má na profesionální nahrávce být. Slušné instrumentální výkony, kvalitní zpěv a pochopitelně výborná produkce. A i když se tu a tam dají vystopovat klasické postupy HELMET, je uvedené ovšem pohříchu vším, co tato deska může nabídnout. Možná jsem příliš kritický a nedokážu na ni nahlížet jako na dílo úplně jiné kapely, než kterou jsem znával. V tom případě mělo ovšem vyjít pod jinou hlavičkou, než HELMET. Jak už jsem řekl, v podstatě zbytečný reunion.