OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Velmi dobře si vzpomínám na některé rozhovory se švédskou modlou DARK TRANQUILLITY bezprostředně po emisi alba "Damage Done". Především dvě hlavní osoby, Mikael Stanne a Niklas Sundin, se shodně vyjádřili v tom smyslu, že výše uvedená nahrávka bude tou zaručeně poslední, jenž bude zastřižena přesně podle konzervativního gothenburského vzorce. Rovněž zazněly i smělé plány ohledně budoucnosti, ve které měla kapela jednou pro vždy opustit bezpečný stylový přístav a vydat se všanc rozbouřenému oceánu experimentů, kde jen málo odvážných posádek nekončí svoji pouť roztříštěných o ostrá skaliska neúspěchu.
Po dvou letech se však věštba ohledně nahrávky nadupané inovátorstvím až po střešní tašky ukazuje jako zcela lichá. Ano, "Character" je opět tradiční, velmi tradiční deska, ve své podstatě snad ještě více konzervativnější než její předchůdkyně. To však ale v žádném případě neznamená, že se jedná o desku špatnou. Zatímco "Damage Done" vkusně rekapituluje tvorbu kapely z období od "The Mind´s I" (1997) až po "Haven" (2000), "Character" jde v exkurzech do historie ještě mnohem dále a představuje ještě nápadnější výlet směrem ke kořenům kapely. Je to částečný návrat ke "The Gallery" (1995), ovšem s elektronickými eskapádami klávesáka Martina Brändströma a hlavně se současným zvukem (jasná rána do opuchlých obličejů všech mudrců razících nesmyslnou teorii o nulové zvukové evoluci Fredmanu). Z časů, kdy si druhé a dle mého názoru zatím nejlepší album DARK TRANQUILLITY razilo komplikovanou cestu ke sluchovodům příznivců převážně black a death metalu, se toho na "Character" zachovalo celkem dost. Prvořadý je vokál Mikaela Stanneho, který místy nabývá i tak zrůdných kontur, jako při "Edenspring" nebo "Lethe" - nesmrtelných to klenotech z "The Gallery", které i dnes bez sebemenších problémů pokládají posluchače tvrdě na lopatky. Bicman Anders Jivarp se musel rovněž rozpomenout na své mládí a velmi důkladně procvičit čtveřici svých končetin, neb tak rychlý blastbeating jako předvádí v otevírací skladbě "The New Build" jsem od něj ještě neslyšel.
"Character" je nejtvrdším albem DARK TRANQUILLITY za poslední roky. Neznamená to ale, že by ubylo nakažlivé elektroniky, prudce jedlých melodií, hitových refrénů. Máme tu čest s podobnou nahrávkou jako je "Damage Done", jen s větším důrazem na kontrast líbivých a agresivních pasáží. Tento prověřený postup protentokrát ještě plně akceptuji a odměňuji jej slušným bodovým přídělem, pokud se ale bude opakovat i na další nahrávce, nebude to z hodnocením již tak růžové. Vzorec melodického death metalu v podání jeho kazatelů DARK TRANQUILLITY totiž pomalu ale jistě spěje ke své vyčerpanosti. Je čas zkusit něco nového a nebát se zaexperimentovat, vždyť třeba na nedoceněném albu "Projector" (1999) se to povedlo na jasnou jedničku. Společně věřme, že s "Character" se švédští melodičtí kouzelníci neřítí do víru tvůrčí beznaděje, ve kterém se již nějaký ten pátek zmítají jejich soukmenovci SOILWORK.
"Character" je opět tradiční, velmi tradiční deska, ve své podstatě snad ještě více konzervativnější než její předchůdkyně. To ale v žádném případě neznamená, že se jedná o desku špatnou. Sázka na tradici však nemůže fungovat do nekonečna. Je nejvyšší čas zkusit něco nového a nebát se zaexperimentovat, vždyť třeba na nedoceněném albu "Projector" se to povedlo na jasnou jedničku.
7,5 / 10
Mikael Stanne
- zpěv
Niklas Sundin
- kytara
Michael Niklasson
- kytara
Martin Henriksson
- baskytara
Martin Brändström
- klávesy
Anders Jivarp
- bicí
1. The New Build
2. Through Smudged Lenses
3. Out Of Nothing
4. The Endless Feed
5. Lost To Apathy
6. Mind Matters
7. One Thought
8. Dry Run
9. Am I 1?
10. Senses Tied
11. My Negation
Endtime Signals (2024)
Moment (2020)
Atoma (2016)
Construct (2013)
We Are The Void (2010)
The Dying Fragments (compilation) (2009)
Where Death Is Most Alive (DVD / live album) (2009)
Misery´s Crown (single) (2009)
Yesterworlds (compilation) (2009)
Manifesto Of Dark Tranquillity (compilation) (2009)
Fiction (2007)
Focus Shift (single) (2007)
Character (2005)
Lost To Apathy (EP) (2004)
Exposures – In Retrospect And Denial (rarity) (2004)
Live Damage (DVD) (2003)
Damage Done (2002)
Haven (2000)
Projector (1999)
Zodijackyl Light (video) (1997)
The Mind´s I (1997)
Enter Suicidal Angels (MCD) (1996)
The Gallery (1995)
Of Chaos And Eternal Night (MCD) (1995)
Skydancer (1993)
Tranquillity (EP casette) (1992)
Trail Of Life Decayed (EP) (1992)
A Moonclad Reflection (EP) (1992)
Trail Of Life Decayed (demo) (1991)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 48:15
Produkce: Fredrik Nordström
Studio: Fredman Studios
Osobně jsem ve vztahu k „Character“ na rozpacích. Poslední vývoj u švédských dramatiků (počínaje pochopitelně albem „Protector“ a „Damage Done“ konče) mi jaksi napovídal, že se kapela vydala správným směrem, který by při jejím skladatelském potencionálu mohl znamenat vstupenku do let opravdové hojnosti.
Ovšem novinka, která se vrací k jistotě let ještě předminulých, sázeje znovu na brilantní severský nářez, tohle všechno popírá a vyvolává ve mně právě onu rozpačitost. Ano, je to pořád skvělé, nadupané a mrazivé až běda, ale DARK TRANQUILLITY už také klidně mohli být někde jinde. Ale snad vědí, co dělají, a esa si prozatím ponechali v rukávech. Ve všech ostatních směrech je „Character“ standartně dobrým albem.
Hovoří-li autor recenze o víru tvůrčí beznaděje u SOILWORK, nutno uvést na pravou míru, že tam kde Stridovci zatím jen mírně přešlapují v bludném kroužku, jsou DARK TRANQUILLITY už hezkou dobu naprosto utopeni v tůni repetic. A ani "Charakter" nemá nejmenší naději je z ní vytáhnout. Čistý a libívý kolovrátek - ani nota, kterou bychom od nich už několikrát neslyšeli, ani náznak něčeho zajímavějšího. Typická deska, co fanouška s klapkami na očích nadchne a šťourala neurazí. Ale stejně je to málo...
Ano. Je to tak. Pokud vezmeme v potaz vývoj kapely na kontroverzním "Projector", dostaneme se k po všech stránkách vynikajícímu "Haven", opatrně obkročíme po všech stránkách krůček zpět v podobě "Damage Done", dostaneme se k aktuálnímu "Character". Je to vlastně pokračování "Haven", jen brutálnější a přitvrzelejší. Kapela se sice drží zajetých kolejí, ale flákněte je řetězem, když se drží tak skvěle. Mám tohle album rád.
Asi (jsme) zase všichni čekali, že DT opět vytáhnou z rukávu něco nového, co ještě nikdo před nimi.To se nestalo, Character není žádný převrat. Ale, pořád je to album, které se skvěle poslouchá, no řekněte takový 'New Build'! Zkuste si to srovnat s konkurencí a myslím že bude jasno, kdo je vpředu... To Aargh: s těma textama máš 100% pravdu
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.