PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pětice muzikantů z jižní Anglie se v předešlé dekádě nesmazatelně zapsala do metalové, potažmo rockové historie. Na albech „Icon“ a „Draconian Times“ dotáhla své pojetí temného metalu k dokonalosti, aby v zápětí nebojácně vstoupila do hájemství goticky rockové elektroniky s přesilným albem „One Second“. Dva následovníci, a sice až depešácky jemný „Host“ a kytarovější, avšak bez pevného výrazu a směru usazený, „Believe In Nothing“, sice tolik lidí nepřesvědčili (i když právě „Host“ osobně považuji za černého koně a tajný triumf diskografie PARADISE LOST), ale o to bylo album „Symbol Of Life“ na všech frontách zdařilejší. Kapela se na něm vrátila k výhradně kytarové práci, ale na druhou stranu hleděla dopředu (jak je ostatně jejím dobrým zvykem). O novince se před zveřejněním šuškalo, že má čerpat z odkazu metalového období první poloviny 90-tých let a má být po dlouhé době nejtvrdším albem.
A hned na úvod musím sdělit, že se tyto fámy ukázaly být naštěstí lichými. Album „Paradise Lost“ naprosto plynule navazuje na předcházející desku „Symbol Of Life“. Není sice tak přímočaré a dynamické, avšak vychází ze stylu, který si kapela vytvořila a definitivně přisvojila na posledních albech. Novinka není tolik hitová a je v ní méně na první poslech výrazných skladeb, ale o to více je barevnější. Zajímavé melodie objevujete pozvolna a s každým dalším poslechem se jejich počet zvyšuje a jejich krása sílí. PARADISE LOST čerpají jak z kytarové práce drakónského období, tak temné alternativy „One Second“ a to vše umisťují do svého současného léty vytříbeného stylu. Při dalším srovnávání se „Symbol Of Life“ přicházím ke zjištění, že kapela nyní znovu více pracuje s kytarovými efekty a syntezátory. Kytary se zde na jednu stranu obracejí k deset let staré minulosti (viz. závěrečná „Over The Madness“), tak vzhlížejí do dosud pro PARADISE LOST neprobádaných území (např. motiv připomínající minimalismus britských kytarovek v „Accept The Pain“). Nick Holmes se v průběhu let vypracoval na velmi dobrého rockového zpěváka, jehož hlas ve skladbách vytváří mnohobarevné klenby. Od drakónské zasmušilosti bez problémů přechází k čistému popovému výrazu.
Album startuje monumentální skladbou „Don´t Belong“ plynoucí ve středním tempu, která patří k tomu nejlepšímu, co deska vůbec nabízí. Druhá je nářezovější „Close Your Eyes“, vystavěná v kontextu s albovým předchůdcem. Třetí v pořadí je tradiční gothic-rocková hitovka „Grey“, která po zajímavých slokách v refrénu upadá do vlažností prezentovaných tvorbou kapely HIM. Hned po ní přichází vrchol první půlky alba a sice post moderna v podání skladby „Red Shift“. Její digitální úvod a ve slokách až synth popový Holmes, předznamenává vynikající táhlý refrén, podporovaný takřka z ničeho vzrostlými kytarovými riffy. Skladba vystavěná na kontrastu a obrovské gradaci. Singlová „Forever After“ je výrazný hit ve stylu skladeb „The Last Time“ a „Say Just Words“. Střed alba je však ospalý a k životu jej probudí až originální „Accept The Pain“, od které je již deska bezchybná. Formule pro tradiční skladbovou strukturu této nahrávky je právě v této písni nejpatrnější. Střídmá instrumentace a jemná melodika ve slokách, vykonstruovaná na zajímavé zpěvové lince, je prostřídaná s tradičním frázovaným refrénem, který je naopak pevně ukotven na hutných kytarových riffech. Uvolněnost a originalita „Shine“ dělají právě z této skladby klenot celého alba. Razantnější je sborovými zpěvy zdobená „Spirit“. Deska je zakončená pomalou a chce se říct až bombastickou suitou „Over The Madness“, která obsahuje typické kytarové motivy z období „Icon“, avšak vnáší do nich melodiku a atmosféru hudby současných PARADISE LOST.
Na pochopení novinky je třeba trochu více času, než tomu bylo u „Symbol Of Life“. Deska není tolik výrazná a úderná jako její předchůdce. Její síla však tkví v rozmanitosti a dokonalé aranžérské propracovanosti. Album „Paradise Lost“ prakticky pokračuje z místa, kam došla deska „Symbol Of Life“ a představuje typický styl PARADISE LOST zahraný v jemnějším podání.
Standardní album současných PARADISE LOST, nedosahující kvalit „Draconian Times“ či „One Second“, avšak držící krok s díly novějšími. Síla této desky s každým poslechem roste.
8 / 10
Nick Holmes
- zpěv
Gregor Mackintosh
- kytara
Aaron Aedy
- kytara
Stephen Edmundson
- basa
Jeff Singer
- bicí
1. Don´t Belong
2. Close Your Eyes
3. Grey
4. Red Shift
5. Forever After
6. Sun Fading
7. Laws Of Cause
8. For All You leave Behind
9. Accept The Pain
10. Shine
11. Spirit
12. Over The Madness
Icon 30 (2023)
Obsidian (2020)
Medusa (2017)
The Plague Within (2015)
Tragic Idol (2012)
Faith Divides Us - Death Unites Us (2009)
In Requiem (2007)
Paradise Lost (2005)
Evolve (Live) (2002)
Symbol Of Life (2002)
Believe In Nothing (2001)
Host (1999)
Reflection (1998)
The Singles Collection (1997)
One Second (1997)
Draconian Times (1995)
Icon (1993)
Shades Of God (1992)
Gothic (1991)
Lost Paradise (1990)
Datum vydání: Čtvrtek, 17. března 2005
Vydavatel: Gun Records / BMG
Stopáž: cca 47:00
Produkce: Rhys Fulber
"Draconian Times" sa už nikdy nezopakuje, nový album PARADISE LOST je však asi najprijateľnejším pokusom kapely, ktorá na posledných albumoch tápa a snaží sa trafiť do prúdu, z ktorého ju kedysi vyplavilo.Gitarový, chytľavý, žiadná drakónovská genialita, no prinajmenšom značne počúvateľný album, ktorý iba občas vyruší do očí bijúcou banalitou. V súčasnosti a v podobnom štýle vychádza príliš mnoho bezduchého balastu na to, aby sa album "Paradise Lost" dal označiť ako priemerný.
Viem si toto dielo predstaviť v inom čase, možno ako nasledovníka spomínaného "Draconian Times", ale to, že vyšlo o desať rokov neskôr ma zase tak príliš nevyrušuje.
Opravdu si nemyslím, že jde o logické pokračování „Symbol Of Life“, které mělo grády a charisma. „Paradise Lost“ se oproti předchůdci topí v rozvláčné sterilitě, která velmi rychle začne nudit. Chybí mi tu emoce. Chybí mi něco, co by ke mně promlouvalo. Chybí cokoliv, čeho bych se nenamlsal hned při prvním poslechu. Chybí mi dynamika a barevnost. Chybí mi důvod, proč si tohle pouštět stále dokolečka. Chybí mi staří PARADISE LOST.
Ta deska je bezesporu kytarová. Ta deska je bezesporu od PARADISE LOST. Ta deska je bezesporu klasická s typickou "truebeliefovskou" vyhrávkovou kytarou a řemeslně na patřičné výši odvedená a vyprodukovaná... a dlouhá... vlastně, stopáž přiměřená, tak kde se stala chyba? Proč je tolik ospalá a malátná? Nevím. Vzrušivosti však co by se za klobouk motýla Emanuela vešlo. Syntetická nuda? I tak by se mohla jmenovat "Paradise Lost".
PARADISE LOST jednoduše pokračují tam, kde posledně skončili. Žádná velká překvapení se sice nekonají, ale po nemastném, neslaném tápání v podobě "Believe In Nothing", jim současná poloha sedí asi nejvíce a nepopírá jejich charakteristický rukopis. Stejně tak nemám pocit z mlácení prázdné slámy a stále jim ještě každou notu věřím. Pro mně osobně příjemné album, které sice nevyráží dech, ale také nezklame.
Nedávno som si s chuťou pozrel DVD "Evolve". Bolo až neuveriteľné, akými metamorfózami prešla kapela na ňom zachytená. A to sa jednalo iba o obdobie rokov 1992 - 1998, čiže tesne pred ďalšími zásadnými štýlovými kotrmelcami "Host" a "Believe In Nothing".
Kým s doskou "Symbol Of Life" som oslavoval znovuobjavený Stratený Raj, bezmenná novinka už nie je taká šokujúca, odzbrojujúca a priamočiara. Chce čas a trpezlivosť. Ide hlbšie pod kožu, je intímnejšia, osobnejšia. Holmes a Macintosh obmedzili svoju fascináciu tvorbou RAMMSTEIN na minimum, vo viacerých momentoch sa vracajú k vlastným zdrojom zachyteným na "One Second" či dokonca až "Draconian Times".
PARADISE LOST sledujem s veľkým záujmom už od jesene roku 1993. Obdobie zbožňovania ("Shades Of God", "Icon") je už dávno za mnou, momentálne si užívam zrelú, silnú kapelu s albumom, ktorý neponúkne všetky svoje krásy prvoplánovým spôsobom. Chce naozaj čas a trpezlivosť. A to mám najradšej.
Hezké
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.