Je zvláštní, jak se některé kapely dokážou vybarvit i přes to, že se to od nich ale absolutně vůbec nedá očekávat. Jako v případě německých rychlostních soustružníků FREEDOM CALL, ultra věrných vyznavačů ortodoxního melodického speed metalu, za jejichž oddanost stylu až do skonání věků by se daly vkládat ruce do ohně na počkání. Tedy alespoň až doposud. K mému upřímnému překvapení totiž partička kolem zpěváka Chrise Baye a hyperaktivního bicmistra Daniela Zimmermanna vydává album „The Circle Of Life“ a náhle žádná z výše uvedených charakteristik neplatí úplně doslova. Míněno v tom smyslu, že FREEDOM CALL na své novince ustoupili od urputného metalového výrazu, dali daleko větší prostor klávesám, pomalejším tempům a vůbec daleko více rockovějším náladám, čímž mi pochopitelně minimálně vyrazili dech. Ale v tom dobrém slova smyslu, neboť zatímco doposud se jejich tvorba dala zařadit pouze do pomyslné sekce „post – GAMMA RAY speed metal na věčné časy a nikdy jinak“, nyní se případný hodnotitel nebude muset omezovat jen na tuhle jedinou přihrádku. A to je v případě hudebního tělesa vždycky (nebo alespoň většinou) dobrým znamením.

Album s tímto pro kapelu tak zvláštním nádechem otvírá skladba „Mother Earth“ a už v ní je navýsost zřejmé, že něco jaksi „nehraje“. Ve slokách se nejprve na úkor kláves moc nedostává na kytary, Chris Bay je ve svém nezaměnitelném projevu nápadně jakoby zasněný a nadmíru melodický (tedy ne že by dříve nebýval, ale přece jen je to tady daleko zřetelnější) a nakonec to v refrénu všechno praskne. Lehký opar těžkého kovu úplně vymizí a zůstává jen příjemná rocková písnička, dolíčená sborovým zpěvem, postaveným stejně vysoko jako Bayovy hlasivky. Člověk se na moment nechápavě zarazí, ale po chvíli, v níž zjistí, že tahle tvář FREEDOM CALL vlastně moc sluší a činí je daleko zajímavějšími než dříve, už si to tak nebere. A stačí ještě další dva až tři poslechy a nikdo ho už nepřesvědčí o tom, že právě tohle nebyla ta nejlepší možná změna kursu (nebo její náznak), kterou mohli němečtí melodici učinit. Pokračujeme v „Carry On“, která je sice postavena na dvojkopákovém tempu, ale i tak jsou v ní FREEDOM CALL velmi jemně melodičtí, hlavně v naoko velmi plošných slokách. To samé vlastně platí i o pořadovém číslu čtyři „Hunting High And Low“ (mimochodem, když jsem si srovnal názvy posledně jmenovaných dvou skladeb, nemohl jsem se ubránit pomyšlení na to, jestli kapela nemá náhodou v tomhle směru menší tvůrčí krizi, což by ji mohlo nutit vypůjčovat si názvy již prověřené - viz. v těchto případech MANOWAR a STRATOVARIUS), s tím rozdílem, že jeho vrchol přichází až v mohutném refrénu a s patřičnou dávkou dramatiky. V sousedních skladbách „The Rhythm Of Life“ a „Starlight“ dále FREEDOM CALL dobrušují práci načnutou v úvodu alba a staví mu tak vlastně pomyslný pomník. S další hrstí znamenitých nápadů, samozřejmě znovu za výrazné podpory kláves, znějí málem jako BON JOVI v nejlepších létech a zejména u „Starlight“ cítím, že přesně tak by se dal definovat jasný rockový hit, jenž by se i ve veřejnoprávních rádiích mohl pouštět hodně nahlas. A nebudu myslím daleko od pravdy, když řeknu, že tohle by čekal asi opravdu málokdo. 

Pomníček hudební šikovnosti ovšem poté zůstává na dlouhou chvíli opuštěn, neboť další skladby v řadě od „Kings & Queens“ až po „Starchild“ znamenají více než co jiného klasickou speed metalovou práci, takovou, na jakou jsme byli od FREEDOM CALL vždycky zvyklí. Naštěstí však (zejména pro ostatní obsah alba) s přiměřeným vkusem a s minimální dávkou otravnosti, která by v podobných případech mohla dozajista hrozit. Až v předposledním kousku „The Eternal Flame“ dojde znovu na rockovou hravost, symbolizovanou protentokráte výraznou a snadno zapamatovatelnou kytarovou vyhrávkou v duchu snad až dětské rozjařenosti. A na samotném konci alba, jakoby úplně mimo veškeré dění v jeho drážkách, se skví závěrečný titulní opus, nesoucí se po vzoru velkých výpravných věcí na vlně obsáhlého pojednání o mnoha tvářích, barvách a melodiích. Album nemohlo být zřejmě symboličtěji ukončeno, než právě touhle věcí, svědčící ještě z dalšího úhlu pohledu o současné pozoruhodné schopnosti FREEDOM CALL skládat silný materiál, hodný navíc opravdu soustředěné posluchačovy pozornosti. I když ona pozornost by už stejně měla být ve střehu od samotného začátku celého alba, poněvadž vždycky když se něco povede, mělo by to prostě obecně být hodno pozornosti, a tím spíš pak v případě, že se něco povede tak jako „The Circle Of Life“. FREEDOM CALL budiž za to veřejně pochváleni a budiž jim rovněž popřáno, aby jim současná forma ke společnému prospěchu nás všech vydržela ještě hodně dlouho.