Když vešlo ve známost, že se projekt BEYOND TWILIGHT přece jenom dočká regulérního pokračování a hlavní mozek Finn Zierler proto usilovně shání nového zpěváka, asi každému, kdo obdivoval famózní zápis „The Devil´s Hall Of The Fame" zatrnulo. Přece jenom, nesmazatelnou stopu Jorna Landeho, který na desce předvedl svůj doposud nepřekonaný a snad i životní výkon, nemůže prošlápnout žádný floutek z nýmandova, byť by naleštěnou botičkou od Prada vztekle dupal sebevíc. Nic nám neulehčilo ani představení nového pěvce, neboť při poslechu jeho výkonu u ex-štace OUTWORLD se neodbytně vtírala otázka, zda má Finn skutečně zapotřebí pohřbít čtyři roky perných příprav a komponování materiálu takto průměrnou figurou. A finále? Překvapivé...

Po prvním nervózním stisknutí přehrávače, jen co umlkne robotický hlas, se totiž dostaví nejen očekávaná hudební smršť, nýbrž na hrubý pytel i hrubá záplata hlasového struhadla pana Kellyho Sundown Carpentera. Skutečně, až si člověk říká, jestli jde pořád o jednu a tu samou osobu, tak se jeho výkon proměnil. „The Path Of Darkness“ je temná, ostatně jako celá „Sekce X“, pochopitelně. V jejím průběhu zjistíme, že takhle drsná poloha hlasu přece jen není Kellymu úplně přirozená, bridge a refrén jsou ve výškách, ale ani tam to naštěstí není „holý“ falzet. Na pilu nutno tlačit neustále, to je zřejmě Finnovo motto. A vyplácí se. Motivy kláves jsou dostatečně svébytné, ať už hrány ve zvuku klasického klavíru či různě zdeformovaných rejstříků, zvuk průzračný, tvrdý. „Shadow Self“ nabízí obdobný recept, jen sloky stojí více na riffu kytar, přizvukuje občasný průjezd dvoukopákového expresu, Kelly šplhá do výšek, expresivity až na půdu, všechno řádně završené téměř „chrámovou“ pasáží, ovšem (jak jinak v mučivém reji ostrých kytar) s chorobným přísvitem inferna. Vzpomenete-li si na největší hit „The Devil´s...“, pak na novince se jmenuje „Sleeping Beauty“. Rámován kytarovou vyhrávkou a „dekadentní“ slokou sice ukazuje, že v těch klidnějších fazích má Kelly ještě co dohánět, ale při samotném refrénu už máte chvílemi pocit, že snad hostuje Jorn. Barva hlasu sytá, skvělá. Jakou metodou se asi podařilo podobných hlasových odstínů dosáhnout? Když se píseň zlomí do disharmonické mezihry plné trilků klavíru, člověka napadne, jak velké zásluhy může mít samotný Zierler na Landeho hysterickém řvaní, které do té doby nikde jinde nepředvedl? „The Dark Side“ má již osvědčený klávesový ornament, i zasekávaný riff se hodně blíží minulosti a i zde Kelly řve přesvědčivě Landeovsky. „Portrait F In Dark Watters“ je drobnou klavírní hříčkou na klasicistní téma, takže až nástup „Ecstasy Arise“, s decentně orientálním feelingem, vrací do hry zpěv. A ten je od úvodního výkřiku více než uvěřitelný. Tahle píseň totiž evokuje blonďáka Jorna od počátku do konce. Zvláštní, nijak to nevadí, ani neuráží. Závěrečných skoro deset minut pro titulní záležitost, zpočátku jako had se plazící v pomalých smyčkách, téměř jasný refrén po jednom opakování prostřídá sólová pasáž, aby poslední andělský chór na prach rozmetala nervy drásající lavina kakofonie. Toť maso, vážení.

Z velkého zklamání je nakonec velká radost. Pochopitelně, v porovnání obou zpěváků Kelly stále ještě ztrácí, navíc jsou chvíle, kdy už je tlačení na pilu přespříliš a snaha o maximální nasazení tak vyznívá spíše proti dobrému úmyslu aktérů, ale mluvíme pouze o drobných muškách na jinak skvělé nahrávce. Mistr Zierler ví co chce a ví i jak toho dosáhnout. Ať si pro podobné nálady jezdí do pouště nebo třeba na severní pól, důležitějším zůstává, že se mu daří komponovat a nahrávat materiál s nezaměnitelným ksichtem a obdivuhodnou atmosférou. A to je moc dobře.