Od vydání „Beyond The Veil“ se mnohé změnilo, muselo se změnit. Stvořili klenot, ale byli dostatečně prozřetelní, že v jeho jasu nemínili spočinout. Pro mne toto album zůstane tím nejlepším, co kdy bylo na gothic metalové scéně nahráno. Hudba plná emocí, smutku, agrese, zoufalství, bolesti… TRISTANIA jsou mladou kapelou, nebyli průkopníky onoho hudebního směru, ale zažili chvíle jeho slávy. Na „World Of Glass“ jako by vše dovedli do maxima, sborové refrény, kontrast agresivního projevu s andělskou nevinností, intenzivní, drtivé pasáže střídající se s malebnými melodiemi, nádherné aranže. Až se zdálo, že dál, výše, mohutněji to již nelze. Čtyři dlouhé roky nás nechali čekat, čtyři roky jsme mohli přemýšlet nad rychlým pádem ve snaze překonat skleněnou horu. Jenže oni svůj zrak upřeli jiným směrem. Snad ke svým počátkům, možná do mnohem pochmurnějších končin, snad si vytyčili novou cestu. Kráska a zvíře měla své kouzlo, ale nic netrvá věčně. Gothic metal již pomalu nemá co říci a většina dnešních skupin jen přežívá z odkazu minulosti. TRISTANIA je jednou z několika posledních kapel, která si, dle mého názoru, dokázala vážnost udržet. Podobně kupříkladu jejich krajané, THEATRE OF TRAGEDY, kteří se oblékli do svěžího, elektronického kabátu. Naopak kdysi hlavní postava TRISTANIE, Morten Veland, poslední dobou přešlapuje na místě a jeho poslední EP „Sirenian Shores“ bylo vysloveně zklamání.

„Ashes“ je zvláštní album, zpočátku jsem se mu bránil, nerozuměl mu, nemohl proniknout do jeho tajů. Cesta k „Ashes“ totiž nevede přes žádné z minulých alb. „Ashes“ ani není gothic metalem (alespoň ne tak, jak tento žánr prezentovali doposud). Jistěže jejich rukopis se poznat dá, ale píše se jím jiná kapitola. Předně zapomeňte na výpravné aranže a mocné chorály. Na hradbu kytar. Tajemnou nádheru „Ashes“ budete muset poodkrývat postupně. Majoritu stopáže tvoří baladické skladby, které však k podbízivým cajdákům mají hodně daleko. Dobře čitelné a značně proměnlivé kytary jsou po hudební stránce tou nejvýraznější změnou. Stále se měnící motivy, nenásilné přechody z akustiky na zkreslený zvuk a v krátkých mezihrách nebo na pozadí zpěvu si budete moci vychutnat vzájemnou propletenost akustických strunoher. Elektronický doprovod je super, střízlivý, vkusně použitý, přesto znatelný ve správný okamžik, vycházející hlavně ze vzájemné kolaborace kytar s klávesovými partiemi. Pompéznost elektronického pozadí byla zavržena. Páni muzikanti urazili pořádný kus cesty a již nesázejí na atmosféru, kterou nahrávce vytvoří studio, ale veškeré kouzlo vychází z bezprostředního projevu jejich nástrojů. Na první poslech pravděpodobně nejvýraznější změnou v tvorbě této norské kapely je absence kdysi tak působivých sborových refrénů. Skupina sází na individuální, velmi osobitý projev svých tří zpěváků. Sbory uslyšíme zřídka, častější jsou vícehlasy. Vedle agresivního projevu zpěváka Kjetila Ingebrethsena dostal nyní více prostoru i čistý hlas Østenův. I Vibeke Stene, roztomilá křehulinka (jak pravil posledně Marigold), mnohem více zapracovala na svém hlasovém projevu. „Ashes“ není tak přístupné jako skleněný svět, ale vyplatí se mu naslouchat a pozvolna jej nechat působit.

Přiznávám, že nová tvář TRISTANIE se mi zamlouvá čím dál více. Možná právě proto, že na albu skoro chybí klasické refrénové, chytlavé melodie. Hudba působí mnohem střízlivějším dojmem a přitom technicky v mnohém převyšuje své předchůdce. Ve výsledku však lze srovnávat ztěží, každé jejich album má své osobité kouzlo. Ona tajemná zasněnost, která byla TRISTANII od počátků vlastní, na novém díle zůstává. Norové stále ještě dokáží popsat krásu i těmi nejsmutnějšími tóny.