Jak dlouho nás bude ještě Zachary Stevens trápit a odkládat návrat do rodných SAVATAGE? Vždyť už je to skoro na pováženou, kolik projektů, skupin a materiálu chrlí jednotliví členové této kdysi zásadní americké formace, přičemž kvalita se ne vždy pojí s nabízenou kvantitou. Jon Oliva má svou „Bolest“, se kterou sice vydal poměrně slušnou desku a dokonce obráží i štace letních festivalů, ovšem největší úspěch stejnak sklízí při mateřském vzpomínání. Kytarista Chris Caffery postrašil vlastní sólo piruetkou na značně ojetém metalovém rybníku a z jeho pojetí „zpěvu“ ještě teď spolehlivě naskakuje kopřivka. Není tedy divu, že ani náš Zak se nenechá zahanbit. Tak tedy - jakou razanci má druhé podání CIRCLE II CIRCLE?

Nebudeme tu rozebírat důvody odchodu celé původní sestavy, spokojme se s konstatováním, že před námi stojí úplně noví lidé s čistým štítem. Pochopitelně však do hry vstupuje i očekávání umocněné vkusným debutem. Jakou cestou se vydají nové „kruhy“? Bude to snad již vyzkoušený zlatý střed s mnoha odkazy na SAVA-rodinku? Nebo něco dočista jiného? Otázek spousta, odpověď však přichází až s „The Middle Of Nowhere“ a mám takový pocit, že nebude příliš opěvována.

Nejde mi to z úst, ale zkrátka a dobře, musím s pravdou ven - nadšením z nové placky na ústa rozhodně nepadám. Pokud se ptáte po příčinách, je jedna a skutečně zásadní - totiž pořádně „fousatá“ kytara drhnoucí riffy v těžkém retro heavy stylu. A to rozhodně není směr, který by Stevensovu famóznímu vokálu svědčil, nebo ho snad dokonce tlačil do dalšího rozměru. Co naplat, že úvodní skladba „In This Life“ začíná v příjemném duchu starých dobrých časů, že ani dvojce „All That Remains“ nelze upřít trochu té zlaté patiny z minulosti, když od třetí „Open Season“ nějak přestane fungovat to NĚCO, co dělalo (v podstatě jednoduché) skladby SAVATAGE výjimečnými. Není to žádný průšvih, to ne, ale z desky se stane jedna hmota válcovaná tou již vzpomínanou kytarou a i přes občasný dobrý melodický nápad se zkrátka neobjeví nic, co by posluchače řachlo po kebuli s jasným avízem, že poslouchá něco zásadního. A tenhle mlžný závoj nejde dostat z hlavy ven. Až s položkou číslo osm „Faces In The Dark“ se nám vrací starý dobrý Zachary. Spíše baladická záležitost, která však disponuje jasně čitelným refrénem. Nechápu, proč to takhle nešlo už dřív? Navíc, když ani následná titulka neslevuje pranic ze zpět na kolíky nasazené laťky a dočkáme se dokonce i typické vícehlasé halečky v závěru. Desátá „Lost“ je hladivá akustická věc ve stylu takové „Sleep“ a závěrečný bonus živě sejmuté „Watching The Silence“ už jenom chuťovčička pro neznalé koncertního reje skupiny.

Budu se opakovat, vím, ale zkrátka a dobře mi to nedá. Poslech „The Middle Of Nowhere“ totiž jasně ukázal, co funguje s hlasem našeho Zaka nejlépe. Nejedná se o heavy metal, ač se o to kapele tentokráte evidentně snažila. Jenže riffy metallicovského střihu ala černá deska už rozhodně dávno nejsou vývozním artiklem. Takže jak z toho vybruslit? Už jsem to naznačil v úvodu, já bych se přikláněl pro návrat do SAVATAGE. Uvidíme však, co přinese čas.