V době vrcholících oslav šedesátého výročí ukončení nejkrutější genocidy v historii lidstva přichází do našich kin snímek, jenž čerpá svůj námět z jiného masového pogromu, který je svým průběhem a rozsahem možná ještě strašnější než všechny zrůdnosti druhé světové války. Rwanda v roce 1994 byla jen zdánlivě idylickým místem. Obyvatelstvo bývalé belgické kolonie je už odedávna tvořeno dvěma kmeny - Huty a Tutsi, kteří po letech společného válčení, zdá se, konečně dokáží najít společnou řeč. Ačkoliv zemi momentálně vládnou Hutuové a tutsijské povstalecké jednotky se stále odmítají vzdát, vše za mezinárodní asistence OSN směřuje k očekávanému podpisu příměří, který snad konečně přinese stabilitu i do této části afrického kontinentu. Rušné ulice hlavního města Kigali plné trhovníků a kličkujících aut mezi davy jsou typickou africkou metropolí, jejíž uspěchaný klid nedokáže narušit ani občasný pochod odbojných Hutů.

O svou a hlavně lepší budoucnost svých dětí bojuje i Paul Rusesabagina (Don Cheadle). Manažer místního luxusního hotelu, který moc dobře ví, koho z vlivných si má podplatit originálním kubánským doutníkem anebo komu obsah kufříku zpestřit lahvemi pravé skotské whisky. Je si moc dobře vědom, že tito vlivní můžou někdy v budoucnu pomoci i jemu. O politiku se nezajímá, etnické spory jsou mu úplně cizí, koneckonců sám je Hutu a jeho manželka Tatiana (Sophie Okonedo) je zase Tutsi. Přílišnou pozornost bobtnajícímu konfliktu nevěnuje ani ve chvíli, kdy si omylem naladí fanatické hutské rádio, stimulující čím dál větší národnostní nenávist. V zaměstnání je příkladný profesionál a tou největší životní prioritou pro něj zůstává jeho rodina spokojeně žijící ve velikém domě na předměstí hlavního města. Z klidu ho nedokáže vyvést ani varování jeho švagra, který zaslechl něco o domluveném signálu, jenž má rozpoutat občanskou válku.

Když však jednoho večera přichází domů, nachází zde několik vyděšených sousedů ukrývajících se před fanatiky, kteří jim vypálili domy. Protože je slušný člověk a ještě stále si neuvědomuje vážnost situace, a to ani v momentě, kdy se dozvídá o tutsijském atentátu na prezidenta, spáchaném v den podpisu příměří, poskytne nešťastníkům úkryt. Tímto se dostává do víru událostí, které z něj nakonec udělají jednoho z nějvětších hrdinů tři měsíce trvající občanské války. Když se mu s vypětím všech sil, hlavně těch finančních, podaří dostat několik svých sousedů tvořených převážně „šváby" (tak nazývali Hutuové Tutsie) do hotelu, ještě stále váhá, zda udělal dobře a bojí se, zda neutrpěla jeho luxusní pověst a zda nepříjde o své lukratovní místo. Dlouho však netrvá a konflikt nabírá obřích rozměrů. Do hotelu přijíždí jeden uprchlický konvoj za druhým, až jeho „hosty“ tvoří celé spektrum místního obyvatelstva. Nakonec se jich v jeho prostorách tísnilo více než 1200.

Nepředstavitelné hrůzy války nám v tomto případě nejsou servírované formou naturalistických záběrů z krvavých jatek. Snímek je jich dokonce absolutně prost. Tvůrci se spolehli hlavně na atmosféru utahující se smyčky kolem hotelu, jakožto jediného klidného ostrova v moři nenávisti a nesmyslného vraždění. V momentě, kdy Paul připraví své manželce na jeho střeše romantické posezení při svíčkách za zvuků samopalů a s výhledem na hořící hlavní město, uvědomíte si, co všechno pro zoufalé lidi těch několik desítek čtverečních metrů znamenalo. Démonický hlas z fanatického rádia jen podněcuje divákovu představivost a vyvolává otázky, jaké to asi bylo doopravdy. Naproti tomu agenturní zprávy ze světa doplněné ukázkami z rozhovorů s politiky světových mocností jen dokumentují, jaké zahraniční „pozornosti“ se v té době rwandská genocida těšila.

Don Cheadle („Dannyho Parťáci“ ...) podává v „Hotelu Rwanda“ famózní výkon. Ve filmu není snad jediné scény, kde by se neobjevil. Jeho distinguovaný a manažerský přístup, kterého se nevzdá ani v nejtěžších chvílích (hlavně v momentě, kdy se v koupelně zhroutí, aby vzápětí s chladnou tváří opět předstoupil před zaměstnance) a po všech vyžaduje maximální profesionalitu za každou cenu, mu a jeho "hostům" v konečném důsledku zachrání život. Je velmi chytrý a jeho schopnost uplácet, lavírovat a lichotit dokáže udržet hotel při životě i v těch nejtěžších situacích. Jedinou a poslední nadějí návratu do civilizovaného světa pro něj představuje hlavně kanadský velitel zdecimovaných jednotek OSN Oliver ve ztvárnění Nicka Nolteho, v jehož ustarané a bezmocné tváři jakoby se mísil postoj celého okolního světa a hlavně organizace, jejíž mandát v africké zemi hájil.

Ačkoliv by se z námětu dala vytvořit pořádná smršť patetických scén, jeho největší síla spočívá v jejich naprosté absenci. Ani ty nejsilnější momenty, jakými je například odjezd zbylých cizinců z hotelu, kdy bylo už i poslednímu optimistovi zřejmé, že svět nechal Rwandu napospas fanatikům, nepřináší ani špetku zbytečného sentimentu navíc. To jsou přesně ty situace, kdy si říkáte, že takhle nějak to asi muselo být. I ten frajerský britský reportér (Joaquin Phoenix), který při odjezdu plakal jako malé dítě, vám vůbec nepříjde jako tlačení na emocionální pilu. Sám moc dobře vím, že kdybych viděl to, co viděl on a s vědomím, že mnoho lidí tam musí zůstat, zatímco já, coby privilegovaný cizinec mám možnost utéct, bych se asi nechoval jinak. Styděl bych se za celý svůj civilizovaný a mírový svět.

„Hotel Rwanda“ je přesně tím filmem, který má aspirace minimálně přehnodnotit některé vaše pohledy na svět anebo zamíchat vašim žebříčkem hodnot. Tak nepatetických a emocionálně vyhrocených snímků se moc nerodí. Brilantní a nepodbízivé připomenutí toho, že tento svět je nespravedlivý a že se v něm dennodenně dějí nepředstavitelné krutosti. Když už s tím nemůžeme nic udělat, buďme alespoň rádi za to, že je vidíme pouze na plátnech kin.

Paul Rusesabagina žije v současnosti se svou manželkou, dvěma dětmi a dvěma neteřemi v Belgii.