Existence DREAM THEATER po vydání fenomenálního opusu „Scenes From Memory“ je jeden velký otazník. Což o to, „Six Degrees Of Inner Turbulence“ ještě určitou stagnaci a místy přehnaný formalismus ustála jako malý otazníček, ale následná řadovka „Train Of Thought“, to už byl otazník jako kráva, navíc s vykřičníkem na konci. Ze strhujících progových vypravěčů se stala parta poněkud škrobených profesorů, kteří na pokračování předváděli světu, ako sa hrá metal. I megaživák „Live In Budokan“ šel ve stejných šlépějích a vydržet onanistickou dramaturgii na jeden zátah bez zívání, to bylo čertovské dílo.

Od novinky jsem si sliboval hodně. Bude to znít divně, ale kvůli obalu, který svou provzdušněností a prostorností evokoval širou vodní pláň „Falling Into Infinity“. Nakonec povrchní imprese nebyla až tak povrchní. Ono totiž „Octavarium“ představuje podobný stylový odklon, jako právě album z roku 1997. Dejme valé pánům profesorům, kteří do zblbnutí přežvykují svoje teorie štěpu not. Přivítejme pětici fenomenálních muzikantů, kteří se po všech úskalích zase sešli s písní.

Návrat k silnému melodickému jádru a často až nezvykle jednoduché písničkové formě, to je mottem „Octavaria“. Příznivci ostřejších časů však hlavu věšet nemusí – minimálně první „Root Of All Evil“ svým silovým riffováním po vzoru desky předchozí a strhující zvukové inferno „Panic Attack“ (dost možná nejtvrdší skladba Divadelníků) jejich choutky naplní. Stejně tak nemusí zbůhdarma smutnit ani fanoušci pověstných sólových běsů, na albu jich je pár rozeseto a jsou skutečně extrémně vypečené – konečně se v nich lze kochat i něčím víc než zvládnutím instrumentů (zářným příkladem je netypická „Never Enough“). Hlavním tématem „Octavaria“ jsou ale chytlavé a překvapivě odlehčené kompozice, které v mnohých rysech zabíhají až do popové jemnosti a chytlavosti, samozřejmě však v typickém ztvárnění a s typickým melodickým šarmem amerických kouzelníků. Fúze melodické linky ala U2 a charakteristické DT náladičky v „I Walk Beside You“ je bezmála skvostná, ale i rozněžnělá „Answer Lies Within“ představuje příjemné pohlazení po duši, byť nikterak strhující. Pozornému posluchači těžko unikne vokální linka „Never Enough“, ve které se zračí plačtivost britrockové školy, ovšem s vkusem, přátelé, s vkusem! Své řeknou i k nové vlně metalu, když typicky podlazený zvuk zabudují do své typicky chytlavé rockové kompozice (ano, „These Walls“ sice zní trochu jako LINKIN PARK, ale skutečně jen ZNÍ, páni šťouralové). Vrcholem komorních poloh je překrásná tryzna "Sacrificed Sons", naléhavý protestsong, který spojuje písňovost s instrumentální komplexností. Myslím, že v diskografii kapely najdeme jen málo působivějších. Pomyslným vrcholem je titulní kompozice, ve které DREAM THEATER fúzují široké floydovské plochy, retro zvuky AYREON a melodickou hravost SHADOW GALLERY. Esencí je však samozřejmě duše DREAM THEATER. Překrásná kompozice s přehlednou, avšak chytrou výstavbou, textem k pozornému vnímání a úžasnou orchestrální gradací v závěru. Co víc si přát? Takové je znám, takové je mám rád.

Převelmi téhle hodinu a čtvrt trvající pouti pomáhá James LaBrie, který konečně zapomněl na kvílivé vokální excesy a drží se více své nádherné barvy a rozumné intenzity. Jeho hlas je pro DREAM THEATER nepostradatelným ústrojím. Ve znamení rozumu se nese též až nezvykle pokorná hra Johna Petrucciho, který svou kytaru nikam netlačí, neudivuje střelhbitými veletoči, neční nad vším kol, ale slouží společné věci. V podobném duchu nutno psát i o rytmické sekci – nicméně navzdory jednodušším aranžím je zejména výkon basáka Johna Myunga kouskem z exkluzivního lahůdkářství. Jo jo, Jeník a jeho rákoska, to jsou pojmy...

Pokud bych měl jmenovat jediné negativum „Octavaria“ (krom špatné pozice koule na obalu, že, v-dure?!), byl by to subjektivní dojem, že novinka je cestou, nikoli cílem. Písním nechybí chytlavost, ale chybí jim silné emotivní pnutí nejlepších alb Snového divadla. Ale po bezmála šesti letech mám pocit, že Američané někam jdou a že se na jejich další zastávku moc těším. Všichni přeci víme, co následovalo po „Falling Into Infinity“, že?