Že železo se má kout, dokud je žhavé, je myslím celkem známá a praxí ověřená pravda, která se traduje snad po celém vesmíru. Povědomost o ní tudíž nemohla minout ani DEATH, resp. Chucka Schuldinera a jeho nově přibyvší společníky, ex – MASSACRE trojici Ricka Rozze, Terryho Butlera a Billa Andrewse. Ti přesně v jejím duchu nepromeškali ani minutku, a sotvaže utichl vzruch okolo debutu „Scream Bloody Gore“ (1987), objednali se po necelém roce znovu k nahrávacímu procesu (tentokráte ovšem už do později proslaveného Morrisound Studia). Tam však, ačkoliv to možná bude znít tak trochu nepravděpodobně, rozhodně nepřešlapovali na místě, které si před nedávnem zahřáli, ale přesně v duchu perfekcionalismu DEATH pokročili o krok blíž k definování pojmu death metalové jedinečnosti. Mohlo by se to zdát zbytečně nadnesenou formulací, ale k tomu je třeba si ještě jednou v duchu promítnout stoupající tendenci fenoménu nezaměnitelnosti kapely a její tvorby v průběhu všech těch let její existence (byť její raketový odstín by se dal vysledovat až od čtvrté řadovky „Human“ /1991/). Album „Leprosy“ proto také představuje další z nepřehlédnutelných výstavních kousků death metalové síně tradic, jenž proslavil nejen svíravý pohled malomocného z jeho obalu (opět práce tradičního autora Edwarda J. Repky), ale především osmero smrtí zvučících skladeb, nebezpečných a bodavých jako poctivé sršní žihadlo.
Hudební výraz, jímž se zde Smrtka prezentovala, už dostával jemnější a propracovanější rysy a detaily, směřující k nejreprezentativnějšímu vzorci klasických DEATH z alba „Spiritual Healing“ (1990), ale stále si ještě zachovával znaky jednoduššího „nářezu“ z debutu. Když už jsme byli u těch sršňů, klidně můžeme zvuk a vůbec spád alba přirovnat ke svižnému letu jednoho takového středně urostlého hmyzího jedince. Také jej provází nenápadný, zato však velmi poutavý bzukot, který každého naráz zvedne ze židle. Také on může být považován za rytmicky naprosto neomylný a nezastavitelný, prostý v souladu s požadavky doby všeho toho, co by mohlo být považováno za „příliš pomalé“. A samozřejmě je také nejspíš přiměřeně agresivní, ovšem kdo by to chtěl v takovém případě pokoušet, že ano. Úvod otvíráku „Leprosy“ v tomto duchu nejprve roztluče na padrť všechny protestující a jde se na věc. Obdivuji Schuldinera, jak si ve vší té zběsilosti dokázal udržet přehled a rozhled zároveň. V jeho uzemňujících a řezavých riffech, stejně tak jako v jeho mrazivých sólíčkách se čte jako ve slabikáři, v němž můžete listovat s naprostou jistotou, že tohle jinde neuslyšíte. „Born Dead“ zajiskří krásnými melodickými okamžiky, „Forgotten Past“ předvede ale opravdu extrémně šlapající rytmus a přes „Left To Die“, v níž kytary a Schuldinerovo hrdlo přednesou krásnou ukázku z etudy pro dvě motorové pily a hrdlo podřezávaného, se nenápadně přiblíží vrchol alba, bombastický megahit „Pull The Plug“. Asi je přinejmenším podivné hovořit v souvislosti s DEATH o „megahitu“, ale já jiného přirovnání nenalézám. Když se po nenápadném, ale o to mocnějším rozjezdu rozevře chřtán Smrti, z nějž se ozve „Why Don´t You … Pull The Plug“, dochází mi dech. Nepomůže ani osvěžující melodické „zjemnění“ v závěru sóla, spíš naopak. A není se pak co divit, že následujícím klasickým kouskům (mezi nimi zejména temné až zádumčivé „Open Casket“) už nedá nejmenší práci, aby takto zpacifikovaného jedince položila definitivně na lopatky.
Nákaza DEATH alias Chuckovými neodolatelnými skladatelskými schopnostmi je zkrátka velice nebezpečným podnikem, stejně tak jako nákaza onou ošklivou nemocí zvoucí se lepra, či, chcete-li, malomocnost. Za daleko závažnější ovšem považuji fakt, že v dalším vývojovém stádiu se z takové nákazy může v obou případech velice lehce stát nevyléčitelná záležitost. A pominu-li její důsledky ve druhém případě, nezbude mi než si za další vývojové stádium dosadit album „Leprosy“ v těsném sledu za jeho předchůdcem „Scream Blody Gore“, a konstatovat, že se tak dostáváme k okamžiku, který pro mnohé po možném počátečním váhání znamenal neexistenci návratu. I takto lze totiž z historického hlediska vnímat druhý albový zápis Chuldinerovy družiny, jemuž budiž pro všechny jeho kvality vzdán hold věčné slávy. Patetické? Pochopitelně.