NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dez Fafara, ten starý známý šášula, nad kterým už 8 let drží pevnou ochranou ruku bláznivá rodinka Osbourneovic, je znám zejména díky své původní nu-metalové kapele COAL CHAMBER, se kterou v druhé polovině 90-tých let, i přes vydatnou propagaci vydavatelské firmy, nikdy pořádně neoslnil. Ono ani není divu, vždyť COAL CHAMBER byli vždy na rozdíl třeba od DEFTONES nebo KORN podstatně víc o formě (image, pódiová stylizace), než o nějak zajímavém neotřelém obsahu. Na druhou stranu ani s hity to v jejich případě nebylo příliš slavné. Zvlášť v době když metalový popaři objevili LINKIN PARK začalo v nu-metalové Americe vymírání nevýrazných a slabých, které se týkalo právě i Fafarovy sebranky. A tak poté, co to před 4 lety s COAL CHAMBER definitivně zabalil, hned vycítil v USA narůstající zájem o tvrdou muziku a hbitě založil novou klasičtěji střiženou neo-thrash metalovou kapelu DEVILDRIVER. Zde recenzované album „The Fury Of Our Maker´s Hand“ je již jejich druhé a sám jsem byl moc zvědav, jestli vůbec a jak se Fafarovi podaří zbavit se nelichotivé nálepky „trendového dobrodruha“.
Hned na úvod musím říct - nepodařilo se! DEVILDRIVER servírují sice perfektně zabalený a zvukově ošetřený (Colin Richardson je „značka“, že Sharon?) produkt, ale chybí mu vše co by dělalo z téhle kapely něco víc než jen další z řady (jsou jich dnes desítky) nových metalových kapel čerpajících jak z thrash metalu přelomu 80-tých a 90-tých let, tak z goteborgského melodického deathu. V případě DEVILDRIVER se misky vah naklánějí spíše k první škatulce, neboť ovlivnění SLAYER a starší SEPULTUROU je více než zjevné. Naopak melodie až na náznak v „Hold Back The Day“ schází. Zvuk nahrávky je sice moderní, současný, ale na rozdíl od zmíněných dvou legend je album DEVILDRIVER prosté skutečně silných skladeb. Všiml jsem si možná třech čtyřech silných momentů („Grinf...kde“, „Hold Back The Day“, „Sin And Sacrifice“), povětšinou riffových pasáží, což je za 45 minut zoufale málo. Co mě ale irituje úplně nejvíc je hlasový projev samotného frontmana, který se za 8 let nebyl schopen vyvinout ve vlastní výraz. Banálním cavalerovským drsnohlasem odfrázované celé album je tak umláceno v nesnesitelné monotónnosti a předvídatelné, reklamou řízené agresivitě.
Pro mě ne příliš zajímavá americká metalová kapela, která splňuje jen podezřelé normy hledačů talentů pro Sharonin putovní festival Ozzfest. Alespoň tam mezi zástupy podobných najdou v „iluzi síly“ na pár sezón DEVILDRIVER své útočiště. To průměrné hodnocení je jen a pouze za těch několik slušných momentů, zvukovou stránku a neúnavnou snahu být vždy v kurzu. Dnes je pan Fafara moc „heavy“ a taky moc „metal“, ale stejně se vsadim, že za 2 roky bude muset zakládat novou kapelu. Kdo tam ale bude skládat hudbu, ví bůh.
Dlouholetá ozzfestová akvizice Fafara znovu útočí, tentokrát s kapelou DEVILDRIVER. Thrash metal po tisící osmdesáté osmé. Perfektní a moderní sound však nezachrání předvídatelnost tohoto materiálu. Nuda.
5 / 10
Dez Fafara
- vokál
John Boecklin
- bicí, kytara
Jon Miller
- basová kytara, kytara
Jeffrey Kendrick
- kytara
Michael Spreitzer
- kytara
1. End Of The Line
2. Driving Down The Darkness
3. Grinf..kde
4. Hold Back The Day
5. Sin And Sacrifice
6. Ripped Apart
7. Pale Horse Apocalypse
8. Just Run
9. Impending Disaster
10. Bear Witness Unto
11. Before The Hangman´s Noose
12. The Fury Of Our Maker´s Hand
Beast (2011)
Pray For Villains (2009)
The Last Kind Words (2007)
The Fury Of Our Maker´s Hand (2005)
Devildriver (2003)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 51:22
Produkce: Colin Richardson, mastering: Ted Jensen, Sterling Sound, New York
Studio: Sonic Ranch Studios, Tornillo, Texas
Z prvniho alba jsem slysel dve skladby a libily se mi, tohle album az na par momentu vubec. Pulbodiku navrch za End Of The Line.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.